41. tisíciletí - Věk Války /DISCONTINUED\

Část 10. - Přízrak

"My jsme Oddíly smrti planety Krieg synku. Myslíš si že je to jen pěkné jméno? Kdepak. My se nikdy nevzdáváme, nikdy neutíkáme. My bojujeme a umíráme. Takové jsou naše způsoby."

-Poručík Konarski – 993. divize Oddílů smrti

     Odtáhl jsem se od stolu, a správcova těla. Morten Esper stál pořád u něj a o něčem usilovně přemýšlel. Tohle místo se mi líbilo čím dál méně. Intuice začínala bušit do zvonů.

     Z výtahu kdosi vypadl. Byl to Sparax. A dost pomlácený. Už jsem se chtěl vydat k němu. Morten mne ale chytil za rameno a zastavil. Ten mířil na Sparaxe bolterem. To mne zmátlo.

     „zůstaň, kde jsi. démone Tzeentchův." prohlásil Morten. Sparax mu nevěnoval pozornost. Sparax? Démon? O co tu jde?

     Nedocházelo mi to. Ale věřil jsem úsudku Mortena, a sáhnul po svém bolteru. Sparax se pustil do slov. „Karstachu.. venku.. boj.." promlouval tiše a chraplavě. „nevěř mu. Nic neříkej, nepřibližuj se k němu. Nepodporuj ho v tom. Je to Changeling.". po tomhle mi vše naskočilo, a začal jsem si dávat dvě a dvě dohromady. Výtah se přece vůbec nehýbal. Sparax/Changeling tu byl už dávno předtím, než jsme přijeli. Z venku nebyly slyšet zvuky bitvy, o které mluvil. Vše nasvědčovalo tomu, že Morten má pravdu.

     „pak neváhej a vystřel." syknul jsem k němu. Chopil se toho. Padly dvě rány. Netrefily však Sparaxe, jen dveře výtahu za ním. Sparax se rozplynul předtím, než se ho vůbec dotkly.

     „prosím tebe. O co se snažíš?" promluvil kdosi z druhé strany místnosti. Tentokrát to byl hlas Avilia. Bylo to i Avilia tělo. Ale už jsme měli jasno v tom že to Avilius není. Neváhal jsem, a vyslal po něm další dvě rány. Ty se opět minuly účinkem. Avilius se rozplynul, a rány z bolteru udělaly dvě velké díry do zdi.

     Tentokrát se žádný hlas neozval. Místo toho bylo slyšet jakési zvrácené chechtání a zvířecí pískání. Přesunul jsem se doprostřed místnosti, dál od temných a stinných koutů místnosti. Morten mne hnedle následoval. Smích byl slyšet všude možně. Nejdříve zpod stolu, pak z rohu místnosti, poté z výtahu, pak zase z větrací šachty.

     Nakonec po mne z rohu místnosti cosi skočilo. To cosi byla rohatá, uřvaná, mnohoruká koule slizu a masa bez kůže. Tzeentchův Horror. Ťal sem po něm mečem. Rozetnul bych ho vejpůl, kdyby se zase nerozplynul.

     „chlapci, ani nevíte, jak se bavím." zazněl neznámý hlas. Ten však alespoň na první pohled nepatřil žádnému tělu. „pochopte. Musel jsem ho zabít. Pánovi pisálci by se jen těžko dostávali k zapovězeným knihám, které náš přítel skrýval, dokud by žil" dopověděl, a rozesmál se. Tohle na mne začínalo být trochu moc. Takže se na Marsu objevil nejeden, ale hned tři Tzeentchovi démoni? Bez toho aby si kdokoliv všimnul?

     'pánovými pisálky' Changeling odkazoval na dvojici Horrorů známých jako ''Blue Scribes'' neboli Modří Písaři. Tahle vyvedená dvojice Horrorů měla za úkol putovat po světě, a zapisovat si všechno. Každý útržek vědění, každé kouzlo a prokletí, které kdy bylo za ta milénia vymyšleno. Až všechno moudro sesbírají, předají to svému pánovi, bohu Chaosu Tzeentchovi, který vše toto kdysi ztracené vědění nabude. A čím více toho ví, tím mocnějším je. Získat to, stane se nejmocnějším bohem Chaosu.

     „jak? Jak jste se sem nepozorovaní dostali? Jak jste mohli provádět své zvrácené čáry pod ochranou našeho Císaře?" zeptal jsem se do prázdna. Changeling na sebe nechával s odpovědí čekat. Ozval se až po chvíli napjatého ticha. „kdo říká, že vás váš ''bůh'' chrání? Vše, v co věříte, je polomrtvá kostra, připevněná na hroudě zlata, které vy říkáte trůn! Jak víte, že tu stále je? Jak víte, že ten člověk skutečně stojí na vaší straně? Jakkoliv mocným člověkem Císař je, stále je jen člověk. A každý člověk se dá zmanipulovat." pokaždé, když pronesl ''člověk'', pronesl to s naprostým pohrdáním, jako by nešlo o více než otravné, nemoci přenášející krysy.

     Neposlouchal jsem jej. Jeho slova by jistě mohla zmást a svést na zcestí spoustu mých bratrů. Ne však mne. Na tváři Mortena se znovu objevil onen nepřítomný výraz. Střádal energii. Musel jsem udržet pozornost Changelinga dál od Mortena.

     „Císař by nás neopustil. Stojí po našem boku již tisíce let. Je součástí každého z nás." pronesl sem pevným hlasem. Nenechal jsem se zviklat. Za léta ve funkci Velmistra Orda Hereticus jsem svou víru v císaře skálopevně držel. Snažit se ze mne udělat kacíře a zrádce.. zrovna tak by jste mohli chtít dobýt pevnost, sám, se zavázanýma očima a rukama za zády.

     „Jak roztomilá je tvá víra v Císaře. Jako víra psa v jeho pána." poznačil Changeling posměšně. „říkám ti to zas a znova. KAŽDÝ se dá zmanipulovat. Včetně tebe. Nebo si už snad zapomněl na Kornelia?"

     Uhodil hřebíček na hlavičku. Kornelius Amone byl Velmistrem Ordo Hereticus předtím, než sem se jím stal já. Jeho úřad byl ukončen mojí rukou. Zabil jsem jej v souboji. V domění, že je kacířem. Avšak opak byl pravdou. Byl sem sprostěn obvinění, neboť není nic špatného na tom zabít třeba jen domnělého kacíře. Třebaže je takto vysoko postavený. navíc, úřady přihlíží k tomu že jsem prostě a jednoduše fanatik, a že Tzeentch dokáže být dost úskočný nepřítel. Že dokáže zabít, aniž by musel zabíjet. Stačilo mi namluvit pár správných slov. Obrátil moji loajalitu proti mne.

     Více času již naštěstí nebylo třeba. Morten dočaroval. Nad námi se otevřel vír, a ve zlomku sekundy se zase zavřel. Však síla Warpu vložená do toho víru nezvratně smazala stopu, kterou zde zanechal pachatel. Díky Císaři, naštěstí to ničemu nevadilo. Pachatele jsme již znali.

     Již nebylo nikoho slyšet. Changeling byl vykázán do Warpu.