41. tisíciletí - Věk Války /DISCONTINUED\

Část 5 - Černá Knihovna

„Co mě nezabije.. to se zjevně moc nesnaží"

-Roboute Guilliman, Primas Kapitoly Ultramarines

     Stejně, jako před pár hodinami, sedím ve svém velitelském křesle na palubě lodi Numara. Korpsmani si nevšímali mého vzteku a rozrušení. Jen se dál věnovali své práci. To na nich mám také rád. Emoce pro ně nic neznamenají, nedají se tak snadno ovlivnit špatnou morálkou svého vůdce jako obyčejní gardisté.

    Poslal jsem zprávu vysokým pánům Terry a ostatním velmistrům inkvizitorům. Teď jsem čekal na odezvu. Rozhodl jsem se vstát, a odejít do knihovny. Knihovna byla na mé lodi nadstandartním vybavením. Obyčejně na jejím místě bylo skladiště, ale těch má tahle loď tak jako tak dost. Takže když se jedno předělalo na mojí osobní knihovnu, loď samotná tím nijak netrpěla.

     Přišel jsem tam. Byla to oproti zbytku lodi extrémně čistá, až sterilní místnost. Na mé knihy se nesmí dostat nic. Prach, vlhkost.. tyto svazky mají nepředstavitelnou hodnotu a nesmí být vystavěné vnějším vlivům.

     Zasednul jsem do židle, vytáhl první knihu co mi padla do ruky, a už jsem chtěl začít se čtením. Než jsem ale tu možnost dostal, jeden z mých učňů vrazil s neortodoxním hlučením do místnosti, a sdělil mi, že mne čekají u intercomu na můstku.

     Mimoděk sem zadržel dech. Teď příjde chvíle, kdy se rozhodne o osudu mém, a spousty dalších lidí.