Miraculous Werewolf

3

,,Marinette, návštěva!" uslyšela zezdola a líně si sedla. Nějakej kluk bude moje nová chůva v téhle divočině.
To zní jako bezva dobrodružství.
Pomyslela si ironicky a došla ke dveřím.
Otočila se ke střešnímu oknu a zavrtěla hlavou. To okno jí nahánělo hrůzu.
Otevřela dveře a sešla dolů do kuchyně.
Uviděla dva může - jejího dědu, kterého měla ráda asi jako má člověk rád hřebík v botě a urostlého zrzka, který po ní pokukoval skrz jeho dlouhou ofinu.
Být černovlasý, mohl by být emo.
Pomyslela si znovu a ušklíbla se.
Dědeček si pohledem změřil mladíka a odkašlal si, aby mu oba věnovali pozornost.
,,Marinette, tohle je Nath. Nathe, tohle je Marinette." představil je.
,,Ahoj." pozdravila ho a on jen kývl hlavou.
Dutohlavec.
,,Takže, Nathe. Dáš si kolu?" prolomil stařec krátké ticho, které v místnosti panovalo.
,,Jasně, Hiji." přikývnul.
Už se chtěl zeptat i Mari, ale ta odmítla.
Marinette ty dva jen sledovala. Bylo to lepší, než sledovat mrtvé hlavy všude na zdech.
Kéž by na těch zdech visely croissanty.
,,-no, měl jsi jí vidět, jak se tvářila." povídal děda něco Nathovi a ten se smál.
,,Chtěl bych vidět ten její výraz." Přikyvoval se smíchem. Marinette jen protočila oči.
,,Půjdu nahoru." oznámila přítomným a už se otáčela k odchodu, když jí ještě mladík zastavil.
,,V pondělí ráno buď v sedm připravená." upozornil ji. Marinette si jen povzdychla a vyšla schody.

*

Na druhý den se jí vůbec dobře nespalo. Nejenže dostala hlad, také se bála střešního okna, díky kterému pronikalo do pokoje světlo měsíce.
Po pár převalování to vzdala a na posteli si sedla. Promnula si obličej a znovu došla ke dveřím.
Potichu sešla schody a podle chrápání, které se ozývalo chatou, usoudila, že děda už spí.
Poslepu došla do kuchyně a otevřela lednici.
Cola. Cola. Cola. Něco, co vypadalo jako pečené maso, Cola a vajíčka.
Znovu si povzdechla a vzala si kolu, kterou otevřela.
Bude se muset začít stravovat sama, jinak tu do týdne umře. Zády se opřela o kuchyňskou linku a z velkého okna pozorovala les. Obrovský, černý a hluboký les.
Najednou jakoby v dáli prosvištěla dvě zelená světýlka.
Protřela si oči a ještě jednou se podívala. Chvíli se nic nedělo, ale pak je uviděla znovu.
Už už se rozběhla ke dveřím a chtěla vzít za kliku, když se za ní ozval mladý hlas starého může, který se jí ptal, co dělá.
Marinette se ho lekla, vyjekla, upustila kolu na zem a nevědomky dvě zelená světýlka vystrašila, až utekla neznámo kam.
,,Vyděsil jsi mě!" obořila se na něj a on někde zmáčkl vypínač.
,,Co jsme si řekli, Marinette?" dožadoval se odpovědi.
,,Že v noci nebudu chodit sama ven, ale-"
,,Žádné ale. Mohlo se ti něco stát." kázal jí.
Dívka si frustrovaně vjela rukou do vlasů.
,,Dnes už se o tom nebudeme bavit. Dobrou noc." zase zhasl a šouravým krokem se vydal do svého pokoje.
Marinette se nadechla a se zavřenýma očima se vydala vstříc schodům, nad kterými visely hlavy, které teď vypadaly děsivěji, než za bílého dne.