Hobitka: Bitva pěti armád ✔

5. Útěk

Je jí to líto. Opravdu moc. Nechce Thorina opustit, ale dala slib. A na rozdíl od něj ho má v plánu splnit. Dnes jsou to už čtyři dny, co se u bran Ereboru rozloučila s Legolasem. A v tento den se také měli setkat v lese nedaleko těchto síní. Příliš se netěšila. Přece jen musí elfovi přínést špatnou zprávu. Musí mu oznámit, že selhala. Že je Thorin nemocný, stejně, jak Legolas předpokládal.

Na druhou stranu, Tauriel tam nikde neviděla. A proto vlastně tu cestu absolvoval. Aby se jí nic nestalo. Na trpaslících mu nezáleželo. Už od začátku předpokládal, že svá slova nedodrží. Jak moc si tehdy Arwen přála, aby se protentokrát mýlil.

Opatrně s trochou té bázně překonala hradbu za pomoci ne moc pevně vypadajícího lana a s nepatrnou úlevou zamířila do lesa poblíž východní strany pevnosti. Celou cestu musela přemýšlet o dnech, které tam strávila. I když se sebevíc snažila, její myšlenky stále zabíhaly k Thorinovi. Tak moc ji chyběl ten trpaslík s ledově modrýma očima a neskutečně krásným úsměvem, kterými Arwen tak rád obdarovával. Poslední dobou se však změnil. Byl příliš náladový. Jednou na dívku neměl ani čas kvůli přepočítávání těch hor zlata, jindy jí obdarovával všemi možnými šperky a chtěl být celý den jen s ní a někdy ho Arwen za celý den ani neviděla.

Po chvíli cesty hobitka zastavila a spojila své ruce, jak ji to kdysi dávno naučila matka. Vydala zvuk podobný houkání sovy a čekala. Bylo to jejich pomyslné heslo, aby věděli, že je ten druhý na blízku. Netrvalo dlouho a už se z houští vynořila postava s záplavou plavých vlasů s upřímným úsměvem.

„Arwen, tak rád tě vidím," pozdravil ji hned, jak ji spatřil a daroval jí jedno ze svých krátkých elfích objetí. Vypadal jinak, ustaraněji. Nejspíš už věděl, co za pochmurné zprávy mu hobitka přináší. Na její obranu, ona se snažila Thorina přesvědčit. Ještě ten den za ním přišla a snažila se mu nějak promluvit do duše. Jako by ji však vůbec neposlouchal. Jeho skelný pohled stále sledoval hroudy zlata za ní.

Náhle se zpoza stromů vynoří ještě jedna postava. Arwen se na malou chvilku vyděsí. Když ale uvidí dívku s rudými vlasy a přívětivým pohledem, ihned se uklidní. Myslela si, že Tauriel už nikdy neuvidí. Bála se, že se s ní ani nestihla rozloučit.

„Tauriel, jsi to ty?" zeptala se se šťastným a trochu nevěřícným úsměvem. Elfka před ní jen s úsměvem přikývla a přivítala ji stejným gestem jako její společník. I v jejich očích dívka zachytila radost a vnitřní úlevu. Možná se cítila trochu provinile, když ji nechali v Temném hvozdu. Ale udělala dobře, že odtamtud trpaslíky odvedla. Vždyť se tak domluvili. Ten útěk prostě musel vyjít. Nemohli všechno pokazit kvůli jedné ztrátě.

„Vyjednávání nedopadlo moc dobře," prohodíl Legolas po chvíli ticha a tak přivedl všechny na myšlenku, která všechny tři trápila. Co teď? Tak zněla nevyslovená otázka, jež jen visela ve vzduchu, ale nikdo se neodvážil ji říct. Nikdo nevěděl odpověď. Co by mělo být správné? Jako hrdinové by měli zůstat na místě a svými schopnostmi porazit zlo. Ale co bylo to zlo? Kdo byl vlastně nepřítel? To Thorin nedodržel svůj slib. To lid z Jezerního města byl drakem vyhnán ze svých domovů. A právě dračí bohatství přivedlo Thorina k šílenství. Ale jak bojovat proti drakovi, když už je mrtvý. Jak porazit abstraktní věc, jež se jen pomalu připlíží k člověku a ovládne jej až se onen člověk dočista změní a přejde na špatnou stranu? Musí to zastavit, ale jak?

„Legolasi,"oslovila Arwen nakonec elfa a před očima se jí začne rýsovat jistý plán, „ví tvůj otec, že jsi tady?"

„Myslím, že ne. Držíme se od jeho vojska dál. Přece jen, přineslo by to jen další otázky, které by bylo těžké zodpovídat." V jeho očích bylo však i něco, co se neodvážil říct nahlas. Jeho otec by jej nikdy nepustil na tuto výpravu. I přes jeho chlad a odtažitost svého syna stále miloval a bál se o něj, stejně jako se jiný rodič bojí o své dítě. I Arwen musela uznat, že i přes všechen ten chlad a smutek, je v králi elfů lesní říše stále láska.

„To je dobře. Myslím, že byste mohli zjistit situaci v jiných zemích. Například, jestli sem nejde armáda skřetů nebo něco takového." Sama se absurdnosti této informace zasmála. Ještě ta příšerná krvelačná stvoření by jim tu chyběla. To už by mohla s klidem říct, že ji už nic nepřekvapí.

„To v žádném případě. Nenecháme tě tu," oznámila jí bleskově Tauriel, v jejíchž očích se zračily obavy. To bylo pochopilné. Arwen očekávala její nesouhlas. Byla na něj připravená.

„Budu celou dobu schovaná v Hoře. A kdyby se něco stalo a opravdu došlo na nějakou bitvu, uteču co nejdál odsud," ujistila ji, i když její opravdový plán se lišil hned v několika bodech. Zaprvé, rozhodně nebude celý čas v pevnosti. Měla totiž pocit, že z ní studené kamenné stěny pomalu ale jistě vysávají život. Až všechno tohle skončí, doporučí trpaslíkům, aby si alespoň na nádvoří vysadili nějakou pěknou zahrádku. Hned by tam bylo všechno veselejší. A zadruhé, jestli dojde na bitvu, rozhodně trpaslíky neopustí ani se neschová hluboko do hory. Bude bojovat, i kdyby to mělo stát její život. Neuteče jen, aby si zachránila holý krk. Jednou se zavázala společenstvu Thorina Pavézy a svůj slib také dodrží.

Trvalo to ještě několik minut a Arwen musela využít všechny své argumenty, aby elfy obměkčila, ale nakonec se jí je přeci jen povedlo přesvědčit. Nebylo lehké se s nimi rozloučit. Ještě s vědomím, že je možná už nikdy neuvidí. Když potom sledovala, jak svou elfí chůzí pomalu odcházejí pryč, musela odvrátit pohled. Musí je nechat jít. Jako všechny ve svém životě.

I ona konečně přesvědčila své nohy, aby jí pomohli k pohybu z místa a pomalým krokem se vydala směrem ke kamenným zdem. Byla si téměř jistá, že jde po správné stezce. Ale po chvíli se cesta před ní zcela vytratila. Arwen se zmateně a trochu vyděšeně rozhlédla kolem sebe. Tohle nebylo dobré. Tohle opravdu nebylo dobré.

Už si myslela, že to nemůže být horší. Ztratila se uprostřed lesa blízko trpasličího města, kde čeká armáda elfů na sebemenší rozkaz, aby zaútočila na horu, kde jsou její přátelé. A ona se místo toho, aby jim šla pomoct a ještě jednou zkusila přemluvit jejich krále, ztratí. Po chvilce chození sem a tam se před ní však objevil šíp, jež byl nebezpečně blízko jejího obličeje. Arwen tlumeně vyjekla a s vyděšeným pohledem sledovala skupinku elfů, která ji právě obklíčila.

„Ani hnout!" zavelel jejich vůdce. Kdyby hobitka nebyla tak vyděšená, nejspíš by frustrovaně zakroutila hlavou. Už podruhé, podruhé ji elfové chytili. A obávala se, že teď to bude také naposledy. Tuto domněnku jí jen potvrdily elfovi další slova.

„Zajměte ji, krále Thranduila bude jistě zajímat, co dělá tato dívka na námi obléhaném území."

A je tu další část :) No, posuďte sami, mě osobně se moc nelíbí, nic moc se v ní neděje. Ale nebojte, v další už se to rozjede. Na závěr na vás mám jednu otázku: Jak myslíte, že to bude pokračovat?