Hobitka: Bitva pěti armád ✔

12. Prsten

Už se chystala zachytit pevného provazu, který jí měl zaručit, že se dostane v pořádku dolů z
hradeb, když se zarazila. Věnovala pohled stříbrné košili a po chvilkovém zaváhání si ji rychle oblékla. Věděla, že se jí nespíš bude ještě hodit. Poté už jí nezbývalo nic jiného, než se vydat vstříc bitvě. Vítězné i smrtelné výkřiky ji sice trochu přiváděly na pochyby, ale její cíl byl jasný. Musí pomoct Thorinovi. I když pevně doufala, že něco takového trpaslík nepotřebuje, ten sen ji dostatečně vyděsil. Musela se přesvědčit o tom, že je v pořádku.

Když seskočila na pevnou zem, sykla bolestí a žalostně se podívala na své doruda odřené
ruce. Uměla šplhat nahoru. Dolů, to už bylo trochu horší. Rychle ale na ruce zapomněla, snažila se ignorovat svou bolest a rozeběhla se za zvukem bojů. Byla si téměř jistá, že tohle rozhodně není jediné, ani nejhorší zranění, co ji dnes ještě potká.

Když dorazila k bitevnímu poli, vyrazil jí ten pohled dech. Viděla sice výjev už z hradeb, ale tam se zdálo vše tak malé, tak vzdálené. Tady bylo všechno tak blízko, téměř cítila ve vzduchu pachuť krve a smrti. Nedokázala se pořádně nadechnout, ani se přinutit k chůzi. Stála tam jako přikovaná a zvažovala své možnosti. Nakonec se rozhodla využít svou dovednost, která jí šla snad ze všeho nejvíc. Stát se neviditelnou. Ne doslova, samozřejmě. Jen se dokázala pohybovat tak neslyšně a tak nepozorovaně, že se pro ostatní téměř neviditelnou stala.

Pomalu procházela těsně kolem zdí, bitevní pole nechávala pěkných pár metrů před sebou.
Spoléhala na to, že budou všichni zabráni do bitvy, nikdo si nebude všímat nějakého malého pomalého stínu. Po pár metrech se rozhodla trochu přiblížit, ale Thorina nikde nepoznávala. Ani jiné trpaslíky. Musela se přiblížit ještě trochu, jen malý kousek. Najednou, ani nevěděla jak, se ocitla uprostřed bitvy. Kolem ní se všichni navzájem pobíjeli a ona rychle vyjekla a sehnula se, aby uhnula jednomu z ostří meče. Nemohla uvěřit svým vlastním očím a celá jako v jednom velkém strašlivém snu sáhla po své vlastní zbrani.

Ze strachu sekala na všechny strany a doufala, že skřeti, kteří ji obklopovali, dostanou třeba z jejích manévrů strach a utečou. Nebylo tomu však tak, jak se sebevíc snažila uvěřit a ona byla v koncích. Proč na mě jde taková přesila? To neznají fér boj, kde má každý šanci na výhru, když se proti němu postaví jen jediný soupeř? Takhle byli v přesile. To nebylo fér. Jednoho by možná nějak udolala, ale pět?

Náhle se vedle ní objevila štíhlá postava asi o tři, čtyři hlavy větší než ona. Neměla špičatý šedý klobouk, takže ji v první chvíli vůbec nepoznala. Ani mrštné pohyby nenasvědčovaly tomu, že před ní právě bojuje starší šedivý čaroděj. Opak byl ale pravdou a ona jej mohla jen obdivovat a zbytečně mu nelézt do cesty. Skřeti byli během chvilky udoláni a Gandalf se s divokým výrazem obrátil na ni.

"Co tu děláte? Tohle není místo pro hobity, vraťte se do hradu, hned!" vykřikl trochu moc nevrle a ona jen klidně zavrtěla hlavou. Tedy se o tom alespoň snažila. Nechtěla, aby Gandalf viděl její strach, malý meč v klepajících se rukou.

"Chci taky bojovat," řekla pevně a sama se divila tónu jejího hlasu. Zněl odhodlaně. Žádný klepající se slabý hlásek, jež si svými slovy není vůbec jistý.

"Ale notak, nebuďte hloupá. Tady se bojuje, opravdu na život a na smrt. Kdyby se vám něco stalo-"

"Kde je Thorin?" přerušila jeho proslov. Kam se podělo její slušné vychování, říkala si. Odkdy začala jen tak někomu skákat do řeči?

"Vyjel na Havraní vrch se svými nejlepšími jezdci," vysvětlil jí a ona se s hrůzou v očích podívala na vysokou příkrou horu nebo spíše skálu, která končila skoro až v oblacích. Možná bylo její vnímání zkreslené kvůli bolesti nohou po na ni poměrně dlouhém rychlém běhu, ale opravdu by si nic nepřála méně, než plahočit se na něco takového. Ale dala si přece slib. Slib, že ochrání Thorina. A jestli je nahoře tak budiž.

Najednou se ze stínu vynořila obluda ne větší než Arwen s ostrým černým mečem a ďábelským úsměvem na rtech. Když jej Arwen poprvé spatřila, vyjekla a rychle vyrazila svým mečem proti obludě. Ta se s hlasitým chrčením odporoučila k zemi. Hobitka bohužel při tom spěchu ztratila rovnováhu a rozplácla se přímo vedle ní.

Gandalf chvíli zadržoval smích, ale poté zpozoroval něco na zemi vedle ní a jeho úsměv mu zamrzl na rtech.

"Kde jste to našla?" Jeho hlas byl náhle podezíravý a ona s pohledem na zlatě třpytící prsten po levé ruce jen pokrčila rameny.

"V Mlžných horách. Myslím. Chtěla jsem si jej nechat na památku. Takové lesklé zlato se jen tak nevidí," řekla lehce, trochu zmatená otázkou. Potom jí něco došlo a ona rychle věnovala čaroději omluvný pohled, "Ale jestli je váš, moc se omlouvám. Klidně si ho vezměte. Nechtěla jsem vám jej vzít."

"Ne, není můj," odpověděl Gandalf se stále přimhouřenýma očima jako by chtěl z její tváře vyčíst veškeré detaily, "Už jste si jej někdy nasadila?" vyzvídal dál a Arwen jen zavrtěla hlavou.

"Abych pravdu řekla, úplně jsem zapomněla, že jej mám. Však to znáte. Mám po kapsách už tolik věcí, že o tom sama ztrácím přehled." Zasmála se vlastnímu vtipu, ale čaroděj se stále nezdál být pobaven.

"Takže nevíte, co je ten prsten zač?" ujistil se ještě jednou. Hobitka jen pokrčila rameny.

"Je to prsten. Sice pěkný, to jo, ale pořád jen obyčejný prsten. Co je na něm tak zvláštního?" Tázavě nadzvedla obočí, ale Gandalfův výraz se náhle změnil.

"Je to jen prsten, přesně, jak říkáte. Sice dost starý, ale stále je to jen prsten. Nechte si ho," na chvíli se odmlčel, jako by nad něčem usilovně přemýšlel, "ale musíte mi slíbit, že si jej nikdy nenasadíte. Nikdy, rozumíte?" zvýšil hlas a ona jen opatrně přikývla. Neustále se ptala sama sebe, co se to děje? Proč se čaroděj najednou chová tak divně? Opravdu se tak rozčílil kvůli obyčejné cetce? Arwen byla rozhodnutá odhalit tajemství tohoto prstenu.

V té chvíli však rychle přiběhl elf s dlouhými světlými vlasy a ne příliš šťastným výrazem. Arwen v něm po chvíli poznala Legolase, ale zneklidnění, které čišelo z jeho tváře, neznamenalo nic dobrého.

"Z Gundabadu sem táhne další armáda skřetů," oznámil čaroději se zachmuřeným výrazem, "Bude tu každou chvíli. Míří na Havraní vrch." V té chvíli Arwen vytřeštila oči a hluboko uvnitř ji bodnul silný osten strachu. Havraní vrch. Ale vždyť tam je Thorin.

Zdravím, další část je konečně tu. A já vám chci popřát úžasné prázdniny, ať si letos ty dva měsíve volna pořádně užijete :)

No nic, budu ráda za všechny hlasy, komentáře a vlastně i všechno ostatní, díky, že stále čtete tento příběh :)