Hobitka: Bitva pěti armád ✔

16. Tma

Tma. Všude byla jen hrozivě vypadající tma. Aspoň, že to není světlo, kladla si Arwen slabá slova útěchy. Před světlem by jí už nebylo pomoci. V tomto ohledu pro ni byla tma téměř uklidňující. Neviděla si ani na vlastní chodidla, jak ta temnota kolem ní pohltila veškeré světlo. Ani vlastní ruce nemohla kontrolovat při svých pohybech. Všude byla jen nekonečná čerň, která ji nejdříve naplňovala podivným klidem, teď však začala rozdmýchávat její zlost, vztek a beznaděj.

Nevěděla kolik hodin, dní či celých týdnů byla pohlcena v prázdných síních nicoty. Tolikrát se snažila probudit, procitnout z toho ošklivého snu. Ale ať dělala cokoliv, vždy za svou snahu dostala jen další pohled chladné tmy. Jako by se na ni škodolibě usmívala se zlomyslným pohledem v očích. Myslíš si, že mi tak snadno utečeš? Myslíš, že tak snadno unikneš stínům? Arwen to však nevzdávala. V nekonečných minutách se jí vybavovaly mlhavé vzpomínky, které jí dodávaly naději. Nemůže tu zůstat. Má na světě přátele. Přátele, kterým na ní záleží. A rodinu. Ach, co by dala za to znovu vidět svého bratra. Omluvit se mu, říct, že ji mrzí její náhlý odchod. A to se ji povede jen, když se odsud dostane.

Jednou, když bezmocná seděla, zády opřená o neexistující zeď, svět se s ní bez varování zhoupl. Pevná půda pod nohami jí náhle zmizela, vše kolem ní se točilo. Nedokázala určit, kde je nahoře a kde dole. Kde napravo a nalevo. Čerň kolem ní se prolila do tisíce barev. Zlomyslná temnota odtekla o dům dál a ona byla najednou obklopena stovkami odstínů. Zářivě žlutá, blankytně modrá, rudá i vínově červená, všechny tyhle barvy a ještě mnohem víc jí teď dělalo společnost. Některé barvy se začaly vytrácet a nesourodé skvrny nabyly tajuplných obrysů.

Arwen se ocitla u dubového stolu, prostřeného pro tři. Nádobí bylo perfektně srovnané a odněkud zaznívalo tiché broukání. Do nosu hobitku udeřila lákavá vůně smaženého lososa. Cítila, jak se jí začaly sbíhat sliny a s hlasitým zakručením v žaludku si uvědomila, jaký má hlad. Prošla známými chodbami nory a když se blížila ke kuchyni, vůně i zpěv zesilovaly. Opatrně nakoukla přes roh chodby.

Ten pohled jí vyrazil dech. Stála tam ona. Nebo alespoň nějaká velmi věrná napodobenina jí samotné. Právě vyndávala z trouby čerstvě upečený koláč a u toho si zpívala jednu ze svých nejoblíbenějších.

Když ostatní spí,
jen ona sama bdí,
tichá a ztracená.

To je ten den,
kdy dojde jí jen,
že z bdění je znavená.

Však ona nemůže spát,
musí nehybně stát
nad hlubokou propastí.

Kde splácí své dluhy
a pyká za chyby
beze všech radostí.

Však i pro ni je spása,
ta nehmotná krása,
plná všech nadějí…

Po chvíli přestane poslouchat svůj podivný hlas vycházející z úst jejího přesného klonu. Snaží se tomu dát nějaký smysl. Co se děje? Co tady dělám? Nikdo ji však na otázky neodpoví. Zůstávají nevyřčeny. Náhle se otevřou dveře a Arwen uslyší tiché šoupání nohou. Její kopie ihned zareaguje.

„Už jsi zpátky, konečně. Začala jsem se o tebe trochu bát,“ s radostí se mu vrhla kolem ramen a stáhla ho ve vřelém objetí. Arwen za rohem to jen strnule sledovala byla v šoku, „moc se ti omlouvám za všechno, co jsem řekla, ale nemyslela jsem to vážně, to přece víš.“

„Já vím, promiň, neměl jsem na tebe začít křičet,“ ozval se hlas, který v Arwen probudil hořké slzy. Bilbo, „nicméně jsem byl u Skákavého poníka a neuvěříš, co se tam venku stalo,“ její bratr se na chvíli odmlčel, nejspíš, aby dodal situaci na dramatičnosti, „nějaká výprava trpaslíků se prý vydala na výpravu osvobodit svou vlast. Probudili a potom zabili draka, ale to není všechno,“

Náhle jej přerušil Arwenin odraz: „Počkat, myslíš společenstvo Thorina Pavézy?“

„Ty ho znáš?“ podivil se Bilbo a věnoval jí pátravý pohled.

„No, vlastně moc ne, když jsi odešel byl tady čaroděj Gandalf a všichni ti trpaslíci. Chtěli, abych se k nim přidala. Netuším proč, vždyť je tolik neohrožených bojovníků, kteří by z jejich nabídky byli nadšeni. Každopádně jsem je odmítla. Proč bych vůbec šla tak daleko od domova? Dobrodružství jsou jen na obtíž, zdržují od oběda.“ Počkat. Tady něco nesedí, říkala si sama pro sebe Arwen, která vstřebávala každé slovo svého klonu. Bylo jasné, že tohle není ona. Vždyť udělala pravý opak. Co se tu děje?

„To je dobře. Víš, poté, co porazili draka se k hoře sjeli elfové, lidé i trpaslíci, jen proto, aby chtěli po novém králi něco z jeho pokladu. Co ale nevěděli bylo, že proti nim táhla armáda hrozných netvorů.“ Bál se to slovo vůbec vyřknout, „Zaútočili na všechny tři armády a i přes přesnost elfů, odvahu lidí a sílu trpaslíků vyhráli. Pobili je, všechny do jednoho.“

Arwen nemohla uvěřit svým uším. Je to lež. Hnusná lež. Proč jí bratr lže? Proč říká něco takového?

„Upřímně? Ani se tomu nedivím. Všichni ti trpaslíci byly jen cháska násilníků bez rozumu. Hlavně ten jejich vůdce. Ješitný a arogantní. Většího náfuku jsem ještě v životě nepotkala,“ oklepal se z prvotního šoku hned hobitčin odraz. Arwen však přestávala pod proudem slz vidět. Mrtvý? Nemůžou být mrtvý. Thorin, ubohý Thorin. Proč o něm její kopie říká něco takového? Jak se opovažuje říct křivé slovo o mrtvém?

Její kolena se podlomila a nohy vypověděly službu. Sesunula se podél stěny a nechala svému zármutku volný průchod. Náhle se prostředí kolem ní změnilo. Zase stála na mrazivé skále a pozorovala bledého skřeta, jak jediným rychlým pohybem zbavuje života Filiho. Teď tam však nebylo jeho tělo, které se bezvládné skácelo do propasti. Viděla modré ledové oči, jejich záři. Slyšela jeden tichý pohyb. Ledová modř se skelně leskla. Už v ní nebyla žádná jiskra, život z jeho těla pomalu odcházel. Nebyl žádný tajuplný úsměv, který by jí mohl věnovat. Jen chlad a smrt. Nezmohla se na nic než na tichý, nekonečný výkřik plný strachu a beznaděje. Chtěla to vykřičet. Všechnu tu bolest, bolest, bolest. Ale z jejích úst nic nevycházelo. Žádný zvuk, jež by ulevil její rozdrásané mysli.

Náhle otevřela oči. Opravdu otevřela oči. Světlo kolem jí nejdříve omráčilo, musela se chvíli rozkoukávat, aby zjistila, kde to vlastně je. Kolem byly kamenné stěny, kamenný strop, všechno z kamene. Tady už byla. Pamatovala si toto místo. Byla to její komnata v hradu. Ale co tady dělala? Co se stalo? Pokusila se pohnout hlavou, ale ucítila prudkou bolest v zátylku a tak se s bolestným syknutím rychle vrátila do pokrývek.

Najednou se nad ní objevila strhaná tvář, ale když jí pohlédla do očí, rozlil se na ní úsměv.

„Díky bohu, už jsem se začínal bát, že se neprobudíš,“ ozval se jí tak známý hlas a ona zmateně zamrkala. Jediný pohled do ledově modrých očí však nechal všechny její pochybnosti rozplynout. Tohle nebyl sen. Byla to skutečnost. Thorin je naživu.

Zdravím, je tu další díl. Nevím, jestli to víte, ale dnes je International Hobbit Day 🎉🎊. Uplynulo už 80 let od vydání této světoznámé knihy. A jak jinak to oslavit, než udělat radost svým čtenářům a vydat další díl.

Mimochodem, do konce zbývají už jen asi tři části včetně epilogu. Upřímně doufám, že vás koncem nezklamu.