Hobitka: Bitva pěti armád ✔

13. Příliš pozdě

„Jsi si tím jistý?“ zeptala se a vrhla na něj trochu zoufalý pohled, „nebyl to třeba Kosí vrch nebo Krahujčí?“ Jeho pohled však mluvil za vše.

„Znáš snad nějaký Krahujčí? Ano, jsem si tím jistý.“

„Ale tam je Thorin,“ hlesla neslyšně Arwen a její mysl zaplnil strach.

„To je mi líto,“ věnoval jí Legolas smutný pohled, „ale něco takového nemá šanci přežít,“
Nemá šanci. Tato dvě slova v ní zanechala prázdný pocit plný bolesti. Z jejich vzpomínek se vynořil ten příšerný sen. Ve své mysli znovu vidí ty skelné oči bez života. Poslední smrtelný úder bledého skřeta. Poslední výkřik. Poslední výdech. A pak jen tma.

Ne. To není pravda. Je to jen iluze. Jen iluze, pomyslela si a její nohy se rozpohybovaly. Ne.
Prostě ne. Odmítala něčemu takovému věřit. Musela něco udělat. To se nemohlo stát. Ještě není příliš pozdě. Vždy je naděje, „Budu potřebovat něco, co mě dostane tam nahoru.“ Snažila se mluvit klidným hlasem, ale nakonec jí stejně přeskočil zadržovanými emocemi. Čaroděj se na ni chvíli starostlivě díval a potom se otočil na Legolase.

„Přiveď sem kamzíka, toho nejlepšího, kterého najdeš. Ale pospěš si, nezbývá moc času.“
Po jeho slovech elf rychle odběhl,
„Musíte na sebe dávat pozor.“ Věnoval jí smutný pohled, jež na Gandalfově tváři dosud nespatřila. On to věděl. Věděl, že tato chvíle přijde. Byl na ni připraven.

Stejně si ale přál, aby Arwen zůstala v bezpečí, i když něčemu takovému vůbec nevěřil. Tento
úsměv měl vyjádřit pomyslné sbohem. Nebylo jisté, jestli se tihle dva ještě někdy setkají. Jestli ten druhý nebude oplakávat jen mrtvé tělo. Arwen mu úsměv oplatila a rychle se otočila na Legolase, který se mezitím stihl vrátit.

„Dávej na sebe pozor,“ požádal ji, když ji pomáhal nasednout na neosedlaného kamzíka. Hobitka by v životě na něco takového nesedla, ale teď už jí bylo všechno jedno. Nebylo času nazbyt, „budu ti krýt záda.“ Usmál se na ni a ona si až teď uvědomila, jak moc ji budou tito lidé chybět. Nevěděla, jestli vůbec dokáže odejít zpátky do Kraje za svým domovem.

„Namárië,“ zvolala za ním a rozjela se k Havranímu vrchu. Ani nevěděla jak. Adrenalin
nejspíš ovládal její pohyby a ona bez problémů cválala na podivném stvoření s mohutnými rohy.

Vřava bitvy byla všude kolem ní, ale ona si jí nevšímala. Její pohled patřil jen jejímu cíli. Nepřátelé i přátelé jí uhýbali z cesty, ale ona nic z toho neviděla. Byla jako v transu. Jako v podivném stavu absolutního soustředění.

Když byli u paty hory, Kamzík tu obrovskou vzdálenost, která je dělila mezi vrcholem, přeskákal několika dlouhými skoky a Arwen měla co dělat, aby nespadla. Křečovitě svírala jeho
rohy a snažila se nedívat dolů. Když to totiž jednou udělala, její žaludek začal dělat kotrmelce a ona opravdu začala pochybovat o svém rozhodnutí. Když ale ve své mysli znovu zahlédla ledové skelné oči, její pochybnosti se ihned vytratily. Nahradil je strach.

Někde z dálky uslyšela bojový výkřik. Tento zvuk ji jen popohnal a ona rychle seskočila ze zvířete a rozeběhla se tím směrem. Jedna její ruka stále spočívala na hrušce meče, kdyby bylo potřeba jej rychle vytáhnout. Předpokládala, že tam, kam míří, jí ani nic jiného nečeká. S lehkostí přeskakovala těla všech padlých, jen se občas ohlédla, když se snažila poznat známou tvář. Všude však byly jen skřeti, žádní trpaslíci. Na chvíli jí spadl kámen ze srdce.

Po několika metrech křik ustál. Arwen konečně spatřila trpaslíky a se šťastným výrazem ve tváři se k nim rozběhla. Zvládla to. Není pozdě. Ona to zvládla. Po několika metrech jí ale hned
došlo, že něco není v pořádku. Všichni trpaslíci stáli na okraji skály a na něco se zkameněle dívali. Něco zcela upoutalo jejich pozornost, takže si vůbec nevšimli hobitky, která se k nim mlčky přidala a snažila se přijít na příčinu jejich chování. A nemusela hledat dlouho.

Proti nim z jeskyně vyhlížela skupina skřetů. A jejich vůdce s bledou, zjizvenou tváří vítězně
svíral Filiho. Arwen potichu vykřikla, ale její hlas rychle odnesl vítr a kolem se opět rozprostřelo děsivé, až zoufalé ticho. Nedokázala od toho výjevu odtrhnout oči.

„Nejdřív zemře nejmladší,“ začal bledý skřet hlubokým znetvořeným hlasem a jeho ruka se zbraní místo dlaně se s zuřivostí zabodla do těla ubohého trpaslíka. Ne! snažila se vykřiknout, ale z jejích úst vyšel jen slabý jekot. Ne, ne, ne! To nemůže být pravda! Její mysl pracovala na plnéo brátky. Chtěla se probudit, dostat se z té zlé noční můry. Nechtěla si, ani v tom nejmenším, připustit, že by se mohla mýlit. Že tohle není sen, jen krutá realita.

„Potom zemře jeho bratr. A pak ty, Pavézo a všichni z tvého rodu!“ vykřikl skřet a s vítězoslavným úsměvem pustil teď už bezvládné tělo dolů do propasti, kde se zkroutilo v nepřirozených úhlech.

Arwen nedokázala zadržet slzy, které jí teď v proudech stékaly po tvářích. Vzpomínala na
všechny ty chvíle strávené s jedním z dvou bratrů. Jak se ji snažil naučit bojovat, jak dychtivě poslouchal všechny její strašidelné historky. Vybavoval se jí jeho odhodlaný výraz, když se chystaly odolávat elfům. Jeho hrdost vždy, když vyprávěl něco o dávných panovnících jeho rodu. Všude se vrhal po hlavě a to se stalo také jeho zkázou.

Padla na kolena a snažila se nějak bránit bolesti, která se jí rozlévala v hrudi. Byl člen společenstva, prožila si s ním všechny dobré i špatné časy, celou cestu se smála sehranosti jeho a Kiliho. Měla ho ráda skoro jako vlastního bratra a on je pryč? Ne. To prostě není možné. Jak tenká je hranice mezi životem a smrtí. V jednu chvíli jsi tady, užíváš si života plnými doušky a pak, stačí jediný pohyb a ty prostě zmizíš. Propadneš se do hlubokého spánku, z kterého už není návratu. Není žádné sbohem, které bys mohl dát. Žádná poslední slova, která by dala útěchu všem pozůstalým.

Nic na zemi nestrvá věcně,
i můj čas jednou přijde…

Prolétlo jí hlavou. Už se zdaleka necítila tak odvážná. Filiho smrt jí otřásla. Nevěděla, jestli vůbec
někdy dokáže zamhouřit oči bez toho, aby viděla ty jeho, vytřeštěné a skelné. Smrt byla cítit všude. Její přítomnost byla takřka hmatatelná a Arwen věděla, že se té studené pachuti už nikdy nezbaví.

Ostatní trpaslíci se začínali dostávat z transu a vyrazili vstříc nepříteli. Dívka periferním
viděním zaznamenala jedinou osobu, pro kterou by obětovala i svůj vlastní život a rozběhla se za ním. Nemohla dopustit, aby přišla ještě o něj. Teď ne. Teď ji potřeboval. Potřeboval pomocnou ruku. Viděla mu to na očích. To zoufalství, ta beznaděj. A ztráta. Dotkla se jeho ruky a on rychle vytasil svůj meč. Když však poznal dívku před sebou, zarazil se.

„Co tu děláš, Arwen? Tady je to nebezpečné, odejdi, hned!“ vykřikl trochu moc hrubě, ale
hobitka mu to neměla za zlé. To strach, strach určil jeho tón.
„Ne,“ odpověděla rázně a zadívala se do ledově modrých očím, ve kterých teď panoval strach, „přišla jsem ti pomoct. Rozhodně tě tu nenechám.“

Další díl je po delší chvíli na světě. Ale tentokrát mám téměř neprůstřelné alibi. Tento týden jsem byla na místě, kde nebylo připojení k internetu a teď, když jsem se vrátila, přicházím hned s další částí. To se u mě hned tak nevidí :D

No nic, budu ráda za všechny hlasy komentáře i opravu případných chyb. A hlavně, užívejte si prázdnin, ty dva měsíce utečou jako voda!