Hobitka: Bitva pěti armád ✔

Epilog

Kamennou chodbou se rozlehl křik. Tichý a přece pro Awen tak výhružný. Už byla na nohou téměř od pěti hodin, nemohla spát nedočkavostí, natěšením a obavou. Netušila, že by se tyto pocity mohly někdy spojit, ale bylo to tady. Teď však ji však zasáhl děs. Proudy jejich myšlenek zmrzly na led a ona se ihned rozběhla k pokoji, odkud zvuk vycházel.

Uviděla Thorina, bezvládně ležícího na posteli. Naštěstí to však byl jen spánek, jež ho dočista pohltil. Znovu se ozval ten tichý výkřik a hobitka mu mírně zatřásla rameny. Hned se probral, v první chvíli zmaten, co se děje. Poté vládu nad jeho ledovými jezírky převzal smutek.

„Už zase ta noční můra?" zeptala se jej lehce, i když už dávno znala odpověď. Thorin jen mlčky přitakal, stále ponořen do svých vlastních myšlenek.

„Byli to moji synovci. Znal jsem je už od jejich narození, ty malé uzlíčky smíchu a pláče. Jak se s tím můžu vyrovnat? Jak je můžu nechat být? Nikdy jsem jim neměl dovolit zúčastnit se naši výpravy. Nikdy jsem je neměl spustit z očí. Kdybych je neposlal na výzvědy, nic z toho by se nestalo. Myslel jsem, že budou opatrní, že si dají pozor. Myslel jsem-"

„Já vím, já vím," přerušila dívka jeho tichý, pomalu se vytrácející hlas, a vzala jej konejšivě kolem ramen. Dobře věděla, jak se cítí. I ona si takovou fází prošla. Neustále viděla před očima smrt svých přátel. Zjevovala se jí ve snech a vše kolem bylo trpaslíkům náhle až neuvěřitelně podobné. Na uctění jejich památky brečela jako malé dítě a připadala si trochu nepatřičně mezi trpaslíky s tvářemi jako vytesanými z kamene. Ale nemohla si pomoct.

„Asi bych už měla jít," ozvala se Arwen po chvíli, když se na ni Thorin konečně podíval alespoň s nepatrným náznakem úsměvu.

„Proč? Vždyť jsi teď přišla?" zeptal se s už zářivějším úsměvem trpaslík a předstíral zmateného.

„Protože podle tradice mého lidu nosí smůlu, když ženich vidí nevěstu ve svatební den," odpověděla prostě a Thorin se tomu jen zasmál.

„Takže budu muset celý den vydržet bez tvé roztomilé, červenající se tvářičky?" Pronesl s pohřebním výrazem a pokusil se napodobit psí oči, kterými Arwen vždy přesvědčoval Kili.

„Říkám ti to pořád, ty to prostě neumíš," zasmála se hobitka a potom se, sice neochotně, vymanila z jeho náručí, „však si beze mě nějak poradíš," věnovala mu krátký letmý polibek a rychle se otočila ke dveřím, aby nebylo vidět, jak zrudla. Pořád na to nebyla úplně zvyklá. A hlavně tomu pořád nemohla uvěřit.

Když vyšla z jeho komnaty, už byl celý hrad na nohou. Potkala Rosie, Petuniu a Ivy, od kterých se s tichým smíchem dozvěděla, že je Lobelia zrovna v zahradách s Faileonem. Arwen tato informace více než těšila. Když projížděli Roklinkou, nemohla si na tohoto starého přítele zapomenout, právě díky jeho nabídce získala odhodlání a sílu, aby pokračovala v cestě. A když mu představila Lobeliu, ti dva si ihned padly do oka. A její kamarádky zřejmě neměly na práci nic jiného, než svou kamarádku sledovat a dovést jejich dohazovačský plán k dokonalosti a hlavně k úspěchu.

Ona měla však namířeno úplně někam jinam. Rychle se s nimi rozloučila a pokračovala do levého křídla. Její krok zastavily až dveře, krásně zlatě zdobené, na které s lehkostí zaklepala. Otevřel jí ještě trochu rozespalý hobit, celý nesví, že není ve své útulné obvyklé noře. Arwen to dobře znala, také si musela zvykat.

„Ahoj Arwen," pozdravil ji hned a pokynul jí směrem do své komnaty pro hosty. Na stole měl rozložených několik svitků, nespíš map. V tomhle jej nikdy nepochopila. Její orientační smysl byl pod brodem mrazu, ale Bilbo, ten na této výpravě pořád jen něco hledal v mapách a ukazoval jí přesnou trasu jejich cesty.

„Já se dnes vdávám," řekla natěšeně hobitka, ale nedokázala skrýt závoj nervozity.

„Ano, pořád to ještě zpracovávám. Neber si to špatně, Thorin mi přijde jako dobrý chlap a ještě k tomu král, ale stejně. Moje malá sestřička se vdává dřív než já," posteskl si, i když Arwen věděla, že mu něco takového vůbec nevadí. Spíš tomu pořád nedokázala uvěřit. Stejně jako jeho sestra.

„Něco pro tebe mám," oznámila mu tajemně a pak vytáhla zlatý lesklý prsten. Byl krásný, tak krásný. Bude přece královna. Královna by měla mít něco tak krásného. Nemusí mu to dávat. Dost, řekla si. Ani své myšlenky nepoznávala. Vždyť to přece nebyla ona. Jí na takových věcech nikdy nezáleželo.

„Já," začal Bilbo, „nemám slov," vydechl a s obdivou si prohlížel ten zlatý zázrak, „něco takového přece nemohu přijmout."

„Našla jsem jej v Mlžných horách, když jsem poprvé skoro zemřela. Chci, aby sis ho vzal. Až se vrátíš zpátky do Dna Pytle, vždy když se podíváš na tenhle prsten, budeš vědět, že jsem s tebou. Tedy, jestli tu nechceš zůstat," řekla s nadějí v hlase, ale její bratr jen zakroutil hlavou.

„Něco takového není pro mě a ty to víš," odpověděl vážným hlasem a dívka jen přikývla. Něco takového čekala, ale přece.

„Tak dobře, ale musíš si vzít ten prsten. Je to dárek." Objala ho a vychutnávala si jeden z posledních momentů. Dnes bude svatba, na té bude, ale zdrží se nejdéle do zítřka.

„Mám tě rád, Arwen, a nikdy na tebe nezapomenu, moje malá sestřičko," usmál se Bilbo a snažil se ji tím alespoň trochu dodat odvahu.

„Vždyť já tebe taky," odpověděla už také s úsměvem a pomalu vykročila ke dveřím. Potom se však ještě otočila, „a abych nezapomněla, nikdy si ten prsten nenasazuj, ano?" Odpovědí jí bylo jen zářivé přikývnutí a Arwen vyšla z pokoje s úsměvem. Tak, teď už mě čeká jen svatba, pomyslela si, to bude teprve dobrodružství.