Hobitka: Bitva pěti armád ✔

14. Bitva (část první)

„Je to past, měla sem namířeno další armáda. A jak vidím, už sem dorazila,"otočila se k trpasličímu králi s prosbou v očích a promluvila tichým hlasem, aby ji slyšel jen on: „Ještě je stále čas. Můžeme odtud utéct a postavit se jim v čele armády. Nemusíš bojovat na vlastní pěst, to přece víš." Z Thorinovi tváře se nedalo nic vyčíst. Nic kromě smutku a nenávisti, která se činem bledého skřeta jen zvětšila, jestli to vůbec ještě šlo. Jeho oči stále zadržovali slzy pro synovce. A jeho touha po pomstě byla teď až moc silná.

„Je to pěkná představa. Obrátit se a utéct. Ty můžeš něco takového udělat. Já ne," promluvil s hořkostí v hlase, ale potom jeho tvář zjemněla, „Tohle není tvá bitva. Odejdi. Odejdi než bude příliš pozdě-" nestačil však doříct svůj proslov, když se ozvaly uširvoucí skřeky a přivítala je rychlá sprška šípů. Jejich střelci byli ale naštěstí moc daleko a tak se všechny hroty jen neškodně odrazily od půdy před nimi. Bohatě to ale stačilo, aby se Arwen k smrti vyděsila a rychle se přitiskla k Thorinovi blíž v domnění, že je to jen jeden velký špatný sen.

Když uviděla množství skřetů, jež se na ně vrhlo, už se málem otočila na útěk, jen aby zjistila, že za ní ční propast tak příkrá, že by stačil jeden chybný krok, jedno zaváhání a už by tam ležela po boku Filiho a její oči by nabraly stejný skelný výraz.

Na trpaslíky ovšem množství skřetů vůbec nezapůsobilo, Dvalin se nad jejich podle něj titěrným počtem dokonce usmíval. Všichni vyrazili kupředu se svými zbraněmi nataženými před sebe, připravenými na smrtelný sek. Jejich bojový pokřik duněl jako válečný roh,odrážel se přes úbočí kopce a zase se vracel, mohutnější než kdy dříve. Ocel potkala ocel a při svém divokém objetí vydaly hlasitý sten. Třeskot mečů za chvíli přehlušil všechny bojové pokřiky, Arwen měla co dělat, aby si nezacpala uši. Chtěla pryč, odejít a schovat se někam na bezpečné místo. Ale byl tu Thorin. Nemohla opustit Thorina. Dala si přece slib. Slib, že jej ochrání, třeba i vlastním tělem. Nemohla být zbabělá. Teď ne.

Za chvíli už dobrá polovina skřetů ležela na zemi, zatímco trpaslíci utržili jen neškodná povrchová zranění. Arwen nikdy nepřestala obdivovat jejich umění boje. Ona tak dobře ovládat meč nikdy nebude. Přesto se ale nakonec odhodlala a připojila se k jejich tanci. Její pohyby byly ze začátku příliš neobratné a těžkopádné. Meč zanechával jen malé povrchové ranky a občas měla co dělat, aby se vyhnula černým rezem prolezlým mečům jejich protivníků. Soustřeď se, nabádala sama sebe. Neztrácej koncentraci, pamatujsi, co ti o šermu říkal Thorin.

Zástup skřetů neměl konce. Pořád se na ně řinuli další a další, každý o kousek lepší a zkušenější než ten druhý. Arwen se však také každým sekem zlepšovala a soudě podle pohledu trpaslíků, ani jim nedělalo problém zasazovat dalším monstrům smrtelné údery. Hobitka byla jako ve snu. Vše jí přišlo tak podivně vzdálené. Byla tu jen ona a její zbraň. Jen ona a její nepřítel. Horní sek, vyhnout se, zaútočit zleva. Otočka, sek zprava. A rychle ustoupit. Když skřet padl k zemi, Arwen si oddechla. Tenhle byl nějaký rychlý. Musí se chvíli vydýchat.

Najednou se na ní vrhl obrovský skřet, aspoň o dvě hlavy vyšší než ona sama. Dívka mírně vyjekla a rychle nasadila svou bojovou pozici. Než ale stihla zahájit svůj útok prvním sekem zleva, její protivník se rychle vrhl na ni a jí nezbylo nic jiného než ustoupit. Jeden krok, druhý, třetí. Její výkřik jako ledové ostří proťal řvavu bitvy. Ztratila pevnou půdu pod nohama a padala vstříc propasti. Její ruce rychle zašmátraly po nějakém úchytu a její pravačka vděčně zachytila kořen malého zakrslého stromu. Její zběsilý pád s trhnutím skončil a ona se snažila popadnout svůj vyražený dech. Její prsty začaly pomalu povolovat a ona zoufale zvedla levou ruku, ale marně. Na kořen jí chyběla ještě alespoň jedna stopa.

Skřet se na ní díval se zkřivenou tváří, nejspíš se snažil o úsměv. Už už se napřahoval se svou zbraní, aby přesekl kořen-jejího zachránce před propastí, když mu jeho úsměv zmrzl na rtech a on sebou rychle trhl a následoval dívku v jejím pádu. Z jeho zátylku čněl zaseknutý šíp a Arwen hned poznala, komu patří. Očima chvíli hledala blonďatého elfa, ale jeho modré oči nikde nespatřila.

Její stisk začal opět povolovat, prsty jí začaly pálit a ona frustrovaně vykřikla. Snažila se chytit i druhou rukou, ale bylo to marné. Prostě tam nedosáhla. Pomalu se začala smiřovat se smrtí. Přemýšlela, jestli to bude bolet. Zemře okamžitě, nebo si zpřeláme všechny kosti v těle a potom bude umírat v ukrutných bolestech? Možná jen omdlí a nebude nic cítit, když ji bude opouštět její duše.

Náhle se opět objevil někdo na okraji propasti, ale tentokrát to nebyl žádný zrůdný netvor. Pohled jí věnoval pár modrých hlubokých očí. Rychle k ní natáhl ruku a vyklonil se do propasti jak nejvíce si troufal, aby nespadl.

„Chytni se mě," zavolal na ni naléhavě a ona jen marně máchla rukou. Podívala se dolů. Z té výšky se jí zhoupl žaludek. Její stisk začal i přes vůli povolovat a v Thorinových očích se promítlo zděšení, „No tak, chytni se mě, už jenom kousek. Musíš do toho dát větší švih," nabádal ji a snažil se, aby jeho hlas zněl alespoň trochu klidně. Její pravá ruka se začala nepatrně klepat vyčerpáním. Možná by to ani tak nebolelo, přemítala v duchu hobitka, ale potom se opět podívala do hlubokých očí trpasličího krále, „Ani na to nemysli,"ozval se jeho neklidný hlas.

Připravila se na svůj poslední pokus. Věděla, že když na Thorina teď nedosáhne, už nebude mít sílu, aby se udržela ani o chvíli déle. Zavřela oči, aby co nejvíce zklidnila své rozbušené srdce a potom prudce máchla se vší silou, která jí ještě zbyla. A její ruka úspěšně zachytila pevnou dlaň trpaslíka. Ten neotálel ani chvíli a rychle dívku vytáhl na pevnou půdu. Hobitka ztěžka oddechovala a snažila se vzpamatovat z toho hrozného zážitku. Potom věnovala pohled svému zachránci.

„Máš pravdu, tohle není nic pro mě," na chvíli se odmlčela a zavřela oči, aby se donutila vůbec něco takového vyslovit, „vrátím se do hradu."

Zdravím,je tu další díl, po dlouhé, opravdu dlouhé době. Za to se vám omlouvám. Bohužel nemám stále čas ani chuť na psaní. Byla jsem na desetidenním soustředění a potom ještě na rodinné dovolené a asi chápete, že tam se mi úplně psát nechtělo. A já to mám tak, že když dlouhou dobu nepíšu, musím se do té nálady zase tak nějak dostat, takže se opravdu omlouvám za tak dlouhou prodlevu. Ráda bych vám řekla, že teď už to bude lepší, ale v sobotu jedu opět na čtrnáctidenní tábor, takže je další část zatím také v nedohlednu. Každopádně doufám, že se prázdniny užíváte stejně dobře jako já a zase u další části naviděnou:)