'Čtyři dny', říkáš si, když vystupuješ z autobusu a vydáváš se směrem ke škole. Dorazíš do třídy. Jakmile se posadíš do lavice, seběhne se kolem tebe hlouček tvých 'kamarádů'. Sám víš, že nejsou tví opravdoví přátelé. Proč se s nimi tedy bavíš?! Důvod je prostý. Aby ti vymluvili z mozku všechny myšlenky na NĚJ. Přece jen, když máte kolem sebe skupinu holek, žvanících o novém klukovi z vedlejší třídy a skupinu kluků, bavících se o blížícím se fotbalovém turnaji, hned nemůžete přemýšlet nad svými 'problémy' a lidmi, kteří je způsobují. Zapojuješ se do konverzace o fotbalovém turnaji, i když víš, že až se bude konat, ty už tady, pokud všechno vyjde, nebudeš. Najednou ke skupince tvých přátel přijde ON. Začíná se bavit s ostatními chlapci. Najednou na tebe promluví: "Hej, ty, jdeš na ten fotbalovej turnaj?" Nesnášíš způsob jeho mluvy. Je taky nespisovný a až moc drsný. "Um, jo." odpovídáš, snažíc se potlačit slzy. Proč se ti chce brečet? Opět neznáš odpověď. Bude to možná proto, že tě neoslovil jménem. Zná ho vůbec? Sám víš, že by ti stačilo, kdyby vyslovil jen tvoje jméno. Klidně i zkráceně, i když to tolik nesnášíš. Ale ON si ho nepamatuje. Víš to, protože pokud by tvé jméno znal, vyslovil by ho.
