Stojíš na střeše budovy. Vítr ti rozcuchává vlasy a tobě začíná být zima. Jsi úplně na okraji. Zatím si nikdo z dole procházejících nevšiml, že tam stojíš. Koukáš se před sebe. Jen tak do prázdna. Přemýšlíš, co bys mohl udělat, aby po tobě zůstal nějaký odkaz. Právě tě napadla jedna šílenost. Opravdu velká šílenost. Chtěl bys MU to napsat. Víš co. Zápasíš sám se sebou. Jedna tvá část si říká: 'Napiš MU to. Stejně tím už nic nezkazíš. Jsou to jenom dvě slova.' A druhá, ta, slušně řečeno, srabská část, říká pravý opak: 'Nedělej to. Bude to jen víc bolet. Stejně tě nemiluje. Je to zbytečné.' Chvíli uvažuješ. Chvíli vede tvá druhá část, ale nakonec vyhrává první. A to podle mě není moc dobře. Vytahuješ mobil - ještě, že sis ho vzal - a hledáš v něm jeho kontakt. Díky bohu ho máš. Otevíráš prostor pro psaní zpráv. 'Je 8:27, určitě je ve škole, neotravuj ho.' snaží se ještě z posledních sil druhá část tvého já. Ale, překvapivě, na tebe nemá žádný vliv. Teď chceš udělat jenom jednu věc: napsat mu to. Píšeš do prostoru pro zprávu ta dvě slova. Dopsal jsi. Chvíli se ještě rozmýšlíš. Stlačíš tlačítko 'odeslat'. Udělal jsi to. Řekl jsi mu, co cítíš. A teď už můžeš v klidu odejít. Stále nic necítíš. Jedině úlevu. Pouštíš se přes okraj budovy. Letíš po zádech. V tom ti přijde zpráva. Naposledy vytahuješ mobil. Vidíš tam zprávu od něj: 'Já tebe taky.' zalapáš po dechu. 'Je to snad vtip..? Nebo je to pravda?!' stihneš si ještě pomyslet. Bohužel už se to nikdy nedovíš, protože gravitace, ani tvrdý beton nepromíjejí.
