Jsi doma. Večeříš, společně se svou rodinou. Zatím nikdo nic neřekl. "Jak jde škola?" zeptá se tě tvůj otec. "Dobře." odpovíš a usměješ se. 'Nedej na sobě nic znát. Zbývají jen tři dny.' říkáš si. Je neuvěřitelné, jak dokonale se dokážeš přetvařovat. "A co ty, Deborah, jak jde školka?" zeptá se tvé malé sestřičky matka. "Úplně super! Konečně jsem se usmířila s Annalise!" odpovídá nadšeně. Už zase přestáváš poslouchat. Věnuješ se svým myšlenkám. 'Měl bych MU to říct?' přemýšlíš. Už zase na NĚJ myslíš. Neměl bys to dělat, už jen myšlení na něj ti způsobuje bolest. Dojídáš poslední sousto a vstáváš od stolu. Pohledy tvé rodiny se upřou na tebe. 'Bude je to bolet, až tady nebudu?' uvažuješ. Kdo ví...? Myslíš si a zároveň se obáváš toho, že po tobě ani pes neštěkne. Možná jedině tvá malá sestřička uroní slzičku. Ale to už je stejně jedno. Jsi pevně rozhodnutý, že to uděláš, protože kdyby ne, považoval bys sám sebe za ještě většího slabocha než teď.
