Je ráno. Pátek. Nastal ten 'osudný' den. ON má narozeniny. Nic necítíš. Nejsi ani nervózní, nemáš strach a dokonce nepociťuješ ani lítost nad těmi, co tu zůstanou. Vycházíš z domu. Jen v mikině, džínách a teniskách. Nemáš s sebou nic. Jedině telefon. Nevíš proč, ale měl jsi takové nutkání si ho vzít. A tak jsi to udělal. Stejně, než si někdo uvědomí, že jsi pryč, to chvíli potrvá. Vydáváš se směrem k té tvé vyhlídnuté budově uprostřed města. Přístup je tam sice zakázán, ale sám jsi tam už několikrát se svými 'přáteli' byl, takže by neměl být problém se tam dostat i znovu. Autobusem jedeš jenom chvíli. Budova není tak daleko od tvého domova, ve kterém se právě tvá malá sestra vypravuje do školy a rodičové do práce. Vůbec se ti nezasteskne. Jsi citlivý asi jako skříň. Dorazil jsi k budově. Celkem má přes třicet pater. 'Dobře, že ji ještě nezbourali.' pomyslíš si. Je jen otázkou několika dnů, než se to tu začne demolovat. Na místě této osamělé budovy má stát nové obchodní centrum. Budova vypadá skoro osaměle jako ty. Ale tobě je to stejně jedno, protože za chvíli to všechno ukončíš. Už i víš, kvůli čemu to chceš udělat. Jeden z důvodů je ON, to je snad už od začátku jasné. Neopětovaná láska je vždy jeden z důvodů - tedy, neopětovaná, ani jsi se mu nevyznal, ale i přes to víš, že on tě nemiluje - holka a jeho chování mluví za vše. Další, taky docela dobrý, důvod je ten, že jsi osamělý. Navenek to tak nevypadá, ale uvnitř... A konečně ten poslední a hlavní důvod. Nudíš se. Teď by si nejspíš každý normální, mentálně zdravý člověk řekl: 'Kdo by to udělal kvůli nudě?' Je to ale tak. Ty se prostě nudíš. Ať děláš cokoli - hraješ si se svou malou sestrou, hraješ nějaký sport, učíš se, posloucháš hudbu - , nic z toho ti není dost dobré. Nudíš se prostě u všeho.Možná jedině on by tě 'zabavil', ale to jsou jen tvé nesplnitelné sny. A proč pokračovat dál, když tě život nebaví a tvůj jediný sen je neuskutečnitelný?
