Portál

Věc

Přicházím k onomu místu, kde hlouček mých přátel zaujatě diskutuje o mi zatím neznámém předmětu a zkoumají jej očima. Nikdo se zatím neodvážil přiblížit k modře pableskujícímu přístroji z kovu více než na metr, natož na něj sáhnout. Dokonce ani Samuel ne... možná už za tu chvíli vystřízlivěl. "Co to je za přístroj?" zeptám se a přitulím se k Deanovi. Nikdo neodpovídá. "Luisi?" nedám pokoj. Luis je z nás nejchytřejší. Vyzná se v chemii i kvantové fyzice a bůh ví, v čem ještě... Ale i on zarytě mlčí. "Máš alespoň tušení?" Pokrčí rameny. "Nemám ponětí, k čemu ten přístroj je." Do debaty se vkládá Charlotte se svým odporným pištivým hlasem: "Tak si to zjisti sama, když jsi tak chytrá!" Jé, jak já ji nenávidím!!! Kdybych tady nebyla, urazí Luise slovy: "Wow... on to neví?!," ale mě nenávidí víc. Chce mě před mými nejbližšími ztrapnit. Vím, že by mě nezradili a podpořili, ať už bych udělala cokoli. I kdybych se vzdala a přiznala, že nemám na to, abych zjistila, co to je a že nejsem o moc chytřejší, než můj vypatlanej brácha. Ale tu radost jí neudělám. "Taky že jo!" plivnu jí do přehnaně namalované tváře a postoupím o krok blíže k neidentifikovatelnému předmětu, na nějž se poutají zraky nás všech. Ucítím na rameni ruku svého kluka, z jehož objetí jsem se před chvílí vymanila a jeho hlas mi zazní šepotem v uších: "Nedělej to, je to nebezpečné. Vždyť víš, že Charlotte nikdo z nás nebere vážně. Nemusíš to dělat..." nedořekne. Setřásám jeho ruku, jež se mě po chvíli ještě jednou pokusí zadržet chycením za zápěstí. Vytrhávám se z pevného sevření a skláním se k onomu prapodivnému předmětu vyzařujícímu modrým světlem. To záření mě může zabít a já si toho jsem dobře vědoma, to mi ovšem nezabrání v tom, abych Charlotte dokázala, že se plete, když se domnívá, že se neodvážím na zářící přístroj krychlového tvaru sáhnout. Luis se vzpamatovává z počátečního šoku z toho, že jsem se k prapodivnému předmětu přiblížila na tak malou vzdálenost, a pokouší se mě varovat a zastavit. Nadechuje se k řeči, ale mé odhodlání nepotlačí a mou ruku už zastavit nedokáže... "Leo, ne! Je to nebezpečné! Není to z našeho světa!!!"

Tak. Po dloooooouhé době jedna kráááááátká kapitola... no, snad mě neukamenujete. Nezbývá mi než v to doufat... Jo, a omlouvám se za všechny ty smyslnedávajícífujtajbldlouhý souvětí. Já bez nich prostě píšu jen málokdy. Vážně se omlouvám. Za vše.

Vaše Shadow

P.S. Co plánujete o Velikonocích? Bude se někdo schovávat před klukama? Napište do komentů... čím víc jich bude, tím delší bude příští kapitola. Jo, asi jsem náročný člověk... :D