Portál

Emzák

"Jak se mám sakra dostat zpátky?! Zatraceně, jak se ten krám ovládá?! Já tady nechci umřít!!! Já chci domů!

Leo, uklidni se...

Vždyť jsem klidná! Klidná jako vodní hladina! Copak nevidíš, jak klidná jsem?!

...

No dobře, nejsem klidná. Jsem úplně v háji! ÚPLNĚ! A teď si tady  povídám sama se sebou... Jsem naprostý blázen! NAPROSTÝ! A jsem na druhém konci vesmíru!

Vesmír je nekonečný. Nemá konec...

Tak teď už jo!"

Už delší dobu jsem se snažila zprovoznit ten přístroj, který mě sem teleportoval. Ale ať už jsem s ním třískala, ať jsem s ním otáčela, jak jsem chtěla anebo se ho snažila sformovat do krychle stejně, jako předtím, nic se nedělo.

"Co když jsem to zničila? Co když už se domů nikdy nevrátím?

Ale vrátíš...

Vážně? A jak asi?!"

Opět jsem to modré těleso neurčitého tvaru sevřela v ruce a mrštila jím o zem.

"Tak už sakra funguj!

Myslíš, že tě slyší?

Jestli jo, tak má zatraceně velký problém!!!

???

Protože mě neposlouchá!"

Za mými zády se ozval klapot kroků těžkých okovaných bot. O pár vteřin později mě zahalil stín někoho hóóóóóódně vysokého a urostlého. Hlasitĕ jsem polkla a pomalými roztřesenými trhavými pohyby jsem se na něj otočila. Můj vyděšený pohled jsem upírala do jeho očí, vyzařujících výsměchem a lemovaných sarkasticky staženým obočím. Jeho výraz ztvrdl v momentě, kdy spatřil předmět, který jsem před chvílí málem roztříštila o nějaký nafialovělý kámen, jaký byste na Zemi jistojistě nenašli. Pak jej stočil zpět na mě a já pod jeho náporem začala reflexivně couvat. On však neměl v plánu nechat mou osobu uniknout. Dvěma kroky byl u mě a svou medvědí tlapou se chystal sevřít má zápěstí a tou druhou mé hrdlo. Ucukla jsem, ještě o něco couvla... a zakopla jsem o onen přístroj. Ten se jako na zavolanou sformoval a já po něm bez zaváhání chňapla. Následoval onen záblesk a mučivá bolest, kterou jsem už jednou zažila...