Portál

Temnota

"Hej, co to děláš? Zbláznila jsi se?!" vyjekl Luise, když si všiml, jak se *nenápadně* plížím směrem k onomu záhadnému objektu za cílem se ho zmocnit holýma rukama. "Je to příliš nebezpečné... Co když je to nějaká zbraň?!" "No tak ode mě budete mít pokoj..." V tuto chvíli jsem naprosto zřetelně zahlédla Charlottin kyselý škleb, který v modré záři působil chladně, krutě a opovržlivě. Ostatní jej nezahlédli nebo jej ignorovali. Nezaznamenala jsem totiž žádnou reakci. Všichni se semkli kolem mě a začali mi můj plán vymlouvat. Ale já už byla k jejich smůle pevně rozhodnutá. Jejich křik sice přivolal Beu, ale než stačila přiběhnout a podrobně mi vylíčit, jak špatně můžu dopadnout, čímž by jistě díky mé slabé povaze jistě dosáhla svého, sklonila jsem se nad příčinnu našeho sporu a natáhla k ní ruku, abych ji zvednula ze země. Na dotyk byla chladná, ale zároveň vyzařovala neuvěřitelnou energií. Když jsem ji nadzvedla, zjistila jsem taktéž, že je křehká a lehká. Narovnala jsem se a zazubila se na Charlotte: "Challenge accepted... and completed." "Tss... to by dokázal každý." sykla povýšeně, bez zájmu se otočila a kráčela vlhkým pískem pryč, ale v jejích očích byla znát nenávist a závist vůči mé osobě. Mí přátelé si viditelně oddychli a začali se pomalu rozcházet. Většina následovala Charlotte. Beatrice u mě sečkala, dokud se všichni neodebrali svou cestou. Celou si mě změřila pohledem a zastavila se u mých očí. Ten pohled jsem znala. Říkal: "Buď opatrná. Nezahrávej si s tím, co neznáš." Tvářila jsem se, že vím co dělám, ale věděla jsem, že má Bea pravdu. Tohle bych dělat neměla... Usmála jsem se na ní a ona na mě, ještě jednou mi věnovala starostlivý pohled, pak svou pozornost upřela na cestu za svými zády a vydala se ve stopách ostatních zpět na naši kolej. Osaměla jsem. Zavřela jsem oči a nadechla se slaného vlhkého mořského vzduchu. Dokázala jsem to... Moje pravá ruka už mi sice začínala mravenčit vlivem energie té věci, tomu jsem ovšem nevěnovala sebemenší pozornost. Ale měla jsem... Automaticky jsem předmět uchopila do druhé ruky a vykročila za svými spolužáky a přáteli. Události od toho okamžiku se odehrály příliš rychle na to, abych je stihla pochytit do všech detailů. Zničehonic se předmět sevřený v mé dlani začal formovat do tvaru krychle za stálého pableskování modrého světla. Chtěla jsem jej odhodit a utéct, ale mé tělo bylo jako v transu. V další vteřině mnou projela vlna energie a vzbudila ve mě pocit, že mě roztrhá zevnitř. Pokusila jsem se vyjeknout, zakřičet o pomoc, cokoliv, ale hlas mi zamrzl hluboko v hrdle a ústa odmítala spolupracovat. Přesto jsem uslyšela vlastní výkřik. Mlhavě jsem zahlédla, jak ke mě spěchají mí společníci, ale jejich hlasy jakoby zněly odněkud zdálky. Chvilkami se zdálo být chladno, chvilkami horko. Chvilkami se mi před očima zatmívalo, chvilkami mě oslepovalo prudké modré světlo. To jediné, co jsem vnímala celou dobu, byly vzdálené výkřiky. Po celém těle jsem začala mít nepříjemný pocit. Zprvu to bylo, jakoby do mě někdo bodal miliardami miniaturních jehliček, ale sílil a sílil, až se zdálo, že mě někdo bodá nožem, dýkou, mečem a pak, když už jsem myslela, že více nevydržím, začala mě pohlcovat nezadržitelná bolest, jakoby mé tělo někdo rozřezával na malinké kousíčky. Mé srdce bušilo jako splašené a při každém úderu jakoby se snažilo prorazit mou hruď a zbavit se té mučivé bolesti. Mé tělo se zmítalo v křečích, nebylo mi však umožněno, abych pomocí hlasu dala najevo svou trýzeň a ulevila si několika nadávkami. Marně jsem měla ústa rozevřená dokořán, skučel jen vítr, prohánějící se nevídaným tempem korunami palem a jiných stromů a čeřící poklidnou hladinu moře. Spaloval mě neskutečný žár. Už po několikáté jsem se bez valného úspěchu pokusila nadechnout. Pohltila mě modrá záře a otřásla mnou druhá vlna energie a já se modlila, aby mou tělesnou schránku roztrhala svou silou a ukončila mé utrpení. Náhle vše utichlo. Zvuky i bolest. Z postav zbyly jen siluety. Ty se začaly pomalu, ale jistě vytrácet. Následovala naprostá tma. Ta jakoby stále houstla a ve mě rostl pocit, že se do ní nořím hlouběji a hlouběji a propadám se přitom do neznáma. V další sekundě jsem upadla do bezvědomí. To poslední, co mi ještě stihlo blesknout hlavou, než jsem zavřela oči a přestala vnímat okolí byla věta:
"Tak toto je konec..."

Nebojte... není. To je jen začátek.