SEBEVRAH ✔

1.

Seděla jsem na židli s nohama na stole a pořád jsem nad sebou přemýšlela...
Lépe řečeno, přemýšlela jsem nad svou minulostí...

Jediné co se mi dokázalo vybavit, bylo :

* Pláč
* Šikana
* Hádky
* Ignorace mířená na mě
* Učitelé, kteří po mě křičeli úplně bezdůvodně
* Všichni ti lidé, kteří mě nikdy nechápali a ani nechápali mé chování

A mnoho dalších negativních věcí. Možná jsem i přesvědčená, že se mi moc dobrých věcí ani nestalo.

Nechtěla jsem tu jen tak dál sedět a přemýšlet nad minulostí, tak jsem se zvedla a přešla jsem k oknu.

Otevřela jsem ho a vylezla jsem na střechu.

Sedla jsem si k okraji co nejvíc to šlo a svěsila jsem své těžké nohy dolů ze střechy.

Jen tak si tam sedět, bylo něco, co mě naplňovalo... Bylo to něco, co mě bavilo... Něco co by ostatní nikdy neudělali...

Seděla jsem na střeše našeho domu, koukala se na rušný život na ulici a kopala nohama ve vzduchu.

Ale po chvíli jsem přestala vnímat všechno kolem mě. Přestala jsem kopat nohama a mé nohy byly ve stejné pozici, jako když jsem si sem poprvé sedla. Byly jen nehybně svěšené. A já jsem jen tupě zírala na zem, která se nacházela podemnou.

Koukala jsem jen na jedno místo a přemýšlela jsem nad tím, jaké by to bylo spadnout...