Předurčena měsícem

Kapitola 1.

Zaslechla jsem ránu. Trhla jsem sebou a posadila jsem se na svojí posteli. Chvíli jsem musela čekat na to než si moje oči přivyknou tmě okolo mě. Opatrně jsem se postavila a šla zjistit co vytvořilo tu ránu.

Došla jsem do chodby a všimla jsem si, že dveře od mé chýše jsou dokořán. Došla jsem tedy k nim a začala jsem zkoumat proč se ty dveře otevřely. Na zemi přede mnou ležel provázek kterým si zamykám dveře. Sehla jsem se a zvedla jsem ho ze země. Znovu jsem ho uvázala a všimla jsem si, že venku začíná sněžit. Byla to nádhera pozorovat jak se ty maličké vločky snáší z nebes a přetváří lesní přírodu na bílé království. Ještě chvíli jsem tam jen tak stála ale pak jsem zavřela dveře a šla zkontrolovat Villa. Vill je můj zlatavý jelen. 

Došla jsem tedy k němu do stáje a všimla jsem si, že pořád spí jako medvěd. Pousmála jsem se ,No jo no to je celej Vill, když je unavenej tak dokáže spát tak moc tvrdě, že by ho nevzbudila ani rána z děla.' Došla jsem až k němu a pohladila ho po hřívě ale potom mi něco došlo. Vždyť já nemám nic uloveného na snídani. Vstala jsem a došla k sobě do pokoje. Tam jsem zapálila pomocí křesadla pochodeň a šla jsem se obléct do svého loveckého oblečení v podobě upnutých tmavě zelených kalhot, košile stejné barvy, koženou bundu a vysoké kožené boty z králičí kůže, když jsem se do toho navlékla tak jsem si došla do stájí pro svůj zdobený luk a společně s toulcem jsem si ho navlékla na záda. Zkontrolovala jsem jestli mám za opaskem svou dýku a vyrazila jsem i se sedlem vzbudit Villa. 

Po namáhavém buzení jsem ho osedlala a napojila jsem ho. Pomalu jsem ho vyvedla ze stájí. Jakmile si všiml, že sněží tak začal poskakovat a nadšeně pohazovat hlavou. Jenom jsem tam stála a s úsměvem pozorovala jak se snaží chytat na jazyk vločky. ,,Tak co kamaráde. Už jsi se vyřádil?'' zeptala jsem se ho. Odpovědí mi bylo jenom jeho slabé zavrtění hlavou. Nechápu jak, ale vždycky mi rozuměl. I když jsem ho našla tak se mě nebál, spíš naopak, přišel ke mě a jako malej kolouch se mi začal otírat o nohu. Kam jsem šla já, šel i on. Jednou vypadal vážně vyhublý a tak jsem ho odvedla k sobě domů kde jsem mu dala seno. Od té doby jsme nejlepší přátelé.

Asi po hodině ke mě opatrně přicupital a jemně do mě ducl čumákem. Tím mě vytrhl z mého vzpomínání a tak jsem na něj upřela svoje rudé oči. ,, Tak co už tě přestalo bavit honit vločky?'' zeptala jsem se naoko uraženě. Vill jenom sklopil uši dozadu a sklonil hlavu. Vypadal smutně a tak jsem se mu vyhoupla do sedla a objala mu krk ,, Na tebe bych se nikdy nemohla zlobit.'' zašeptala jsem mu do jeho zlaté srsti a zase se narovnala a podívala jsem se do jeho zlatého oka. Najednou vypadal zase čile a tak jsem ho s radostným vypísknutím pobídla do běhu. 

Táák tady máte takovou zahajovací kapitolu do mojí nové knížky Předurčena mesícem. Doufám, že se vám bude líbit a snad tu bude i pár hvězdiček od vás. 

Miluju vás.

Raven