Předurčena měsícem

Kapitola 4.

Posbírala jsem Skarpovi jeho věci a vyšla jsem s nimi do chodby. Skarp seděl v koženém křesle a držel v ruce jeden Libovník a čichal k němu. ,,Ehm'' odkašlala jsem si a Skarp sebou trhl. ,,Omlouvám se neslyšel jsem tě přicházet'' omluvil se a vrátil onu květinu zpět do vázy. 

Vztal a přešel ke mě. Nastavil ruce a já mu do nich vložila jeho věci. Otočila jsem se aby měl soukromí a vyšla jsem ven pro maso do mrazícího boxu. ,,Co chceš za maso?'' řekla jsem do lesa přede mnou a vzala jsem dva kusy kančího, protože jiný maso nemám. ,,Dal bych si kančí. Máš?'' zeptal se mezi dveřmi a já jsem po něm hodila jeden kus šlachovitého masa. Došla jsem k výhni a dala na rožeň to moje maso a rozžehla jsem pod ním oheň a posadila jsem se do sněhu. 

Seděla jsem a sledovala jsem plameny, když jsem najednou zaslechla zakřupání sněhu asi dva metry za mnou. Rychle jsem vyskočila na nohy a hbitě jsem provedla otočku vzad během které jsem vytasila meč a namířila jsem ho dotyčnému na krk.

,,Hvit, to jsem já Skarp'' zašeptal Skarp a zvedl ruce nad hlavu ve znaku míru a já mu více natiskla na krk špičku svého meče. ,,Už nikdy se takhle ke mě nepřibližuj! Jinak tě na místě zabiju!'' zavrčela jsem a sledovala jsem jeho výraz. 

Jenom mírně přikývl a já vrátila meč zpět do pochvy. Otočila jsem se a vzala jsem si svůj kousek masa a hladově jsem se do toho masa. Pořád jsem nespouštěla oči ze Skarpa. 

Jakmile jsem dojedla tak jsem došla do stájí pro Villa. Samozřejmě zase spal jako poleno. Tak jsem k němu přišla a sehla jsem se k jeho hlavě a dala mu pusu na čenich. Poposedla jsem si k jeho lopatkám. Opatrně jsem mu vsunula jednu ruku za přední běhy (nohy) a druhou jsem mu vsunula pod krk. Pomalu jsem začala i s ním vstávat ale šlo to ztuha. Částečně to bylo způsobeno tím, že na mě teď ležel celou svojí váhou. Trochu jsem ho postavila na nohy a pustila jsem ho. Naštěstí se na těch nohách udržel a tak jsem ho pyšně poplácala po plecích a on jenom líně zvedl hlavu. ,,Pašák" řekla jsem mu s úsměvem a došla jsem ho konečně nasedlat. 

Když jsem Villa vyvedla ven tak jsem cítila, blížící nebezpečí. Pomalu se plížilo v lese. Doufalo, že nás zastihne nepřipravené. Pomalu jsem s Villem přešla ke studni ale najednou se k Villovi přihrnul Skarp a chtěl ho pohladit po čumáku. Vill jenom varovně sklopil uši dozadu a trochu zacouval. ,,Skarpe, tohle je Vill a jak je vidět, nemá tě ani za mák rád" představila jsem Villa Skarpovi.

Vill jakmile zaznělo jeho jméno tak se narovnal do jeho plné výše. Skarpovi se zaleskl v očích strach a překvapení. ,,Tak pojď. Jde se lovit" pobídka jsem Skarpa a jedním ladným pohybem se dostala do sedla. Skarp si chtěl nejspíš sednout za mě ale Vill ho zarazil jedním parožím které mu nacpal do obličeje.  

,,Budeš muset jít pěšky" zasmála jsem se a sledovala jsem zklamanej pohled Skarpa. ,,Ville, prosím, alespoň k řece" položila jsem ruku na jeho krásný krk. Vill se na mě přísně podíval, ale po mým štěněcím pohledu si jenom odfrknul a poraženecky se na mě podíval. S velkým úsměvem jsem natáhla ruku ke Skarpovi. Ten se jí jenom vděčně chytil a s moji pomocí se dostal do sedla za mě. ,,Jenom tě předem varuju. Pokud se mi budeš plést pod ruce tak ode mě dostaneš přes tlamu. Je ti to jasný ne?" zeptala jsem se Skarpa  s vražedným pohledem. 

Ten jenom přikývl a trochu se ode mě vzdálil. Já jsem jenom pobídla Villa a už jsme letěli jako s větrem o závod. Opět jsme projížděli kolem mých terčů a jako vždy jsem natáhla šíp na tětivu. Ohlédla jsem se na pravou stranu a vystřelila jsem. Můj šíp rozpoltil další šíp z minulého střílení. Skarp za mnou zalapal po dechu a já jsem se jenom usmála, protože jsem byla pyšná sama na sebe. 

Dorazili jsme k řece a já hodila po Skarpovi brašny ,,Ty tady počkej. Já jdu lovit" zavelela jsem a všimla jsem si Skarpova výrazu ,,Co?" zeptala jsem se ho otráveně. ,,Nic. Jenom nevím co budu dělat." přiznal se Skarp ,,Rozdělej tábor. Ale nerozdělávej oheň! Za prvý by nás díky tomu mohl někdo najít a napadnout a za druhý plaší to zvířata" poučila jsem ho a rychle jsem se rozjela zpátky mezi stromy. 

Na půl cesty jsem ucítila kouř. Celkem hodně kouře. Rozjela jsem se tedy za tím pachem a dorazila jsem k mému úkrytu. Něco bylo špatně. Směrem od mého domu se linula jasná oranžovo-červená záře. Sesedla jsem tedy z Villa a plíživým krokem jsem došla až do křoví ze kterého bylo vidět na můj příbytek. Rázem se mi nahrnuly slzy do očí. Můj příbytek byl celý v plamenech a okolo něho stálo šest postav zahalených v kápích. 

,,Našli nás" zašeptala jsem tak aby to slyšel jenom Vill. Jenom se nepříjemně ošil a já se mu rychle vyhoupla do sedla a rozjeli jsme se co nejrychleji bez sebemenšího hluku. 

Dorazili jsme zase zpátky k řece. Na místo kde jsme měli mít tábor. Jakmile jsem spatřila Skarpa zamotaného do lanka od přikrývek, začala jsem se nekontrolovatelně smát. ,,J-j-jak s-se ti t-to p-po-povedlo?" koktala jsem během mého neutichajícího smíchu. ,,Netlem se mi tak a pojď mi sakra pomoct!" zakřičel Skarp zoufale a já ladně seskočila z Villova hřbetu na zem. 

Pomalu jsem se začala blížit ke Skarpovi a vytáhla jsem svůj meč a když jsem došla až  němu tak jsem švihla zespodu nahoru a uzel na provaze jsem přesekla jako nic. Zase jsem zastrčila meč zpátky do pochvy a nabídla jsem ruku Skarpovi který měl oči větší než oko obra. ,,Nechtěl bych tě naštvat" přiznal se a s mojí pomocí se vyhoupl zpátky na nohy. ,,Honem, musíme jít" řekla jsem přísně a rychle jsem svázala přikrývku tak jak předtím byla ,,Proč?" zeptal se mě Skarp ,,Protože nás našli Skiggejegeři" (vyslovuje se to Skajgjégři) zašeptala jsem a sledovala jsem Skarpův vyděšený výraz doprovázený jeho hlasitým polknutím.

Sem vám dávám obrázek Hvit (doufám že se bude líbit):