Předurčena měsícem

Kapitola 11.

Pohladila jsem Villa po jeho hladkém rameni a dala jsem mu jednu pusu do jeho černé hřívy. Pousmála jsem se, když zapředl a mírně naklonil hlavu na stranu. Usmála jsem se tedy na něj a při tom vycenila zuby. 

Ve vchodu do uličky jsem zaslechla překvapený zalapání po dechu. Otočila jsem se za tím zvukem a tam jsem zahlédla Brann jak na mě třeští oči a drží se za srdce. Vedle ní stál jako solný sloup Brandon a divím se, že mu čelist nekončí až u kotníků. Jako poslední přišel Skarp a zarazil se při pohledu na ty dva. Podíval se na mě ale to já se už tvářila zase normálně. ,,Co se děje vy dva?" Dloubl Skarp loktem do Brandona. ,,Šílenost.." Odpověděl Brandon a zatřásl hlavou. Přešel za Branny a chytl jí za ramena se kterými následně zatřásl. Ta stejně jako její bratr zatřásla hlavou a najednou jsem zahlédla jenom rudou šmouhu mířící ke mě. Ani jsem neustupovala,  protože jsem věděla, že se jí stejně nevyhnu. ,,Tak to bylo neskutečně krásný!" Výskala zatímco mě objímala a smála se na celé kolo. ,,Neskutečně ti to slušelo Hvity!" Chválila mě dál a já se mezitím zaposlouchala do rozhovoru Skarpa s Brandonem. Brandon mu zrovna vysvětloval jak moc výjimečný  je samu od sebe vidět i s byť větším náznakem úsměvu. Protočila jsem nad nimi očima a chytila jsem jeden Vilův roh do dlaně a s jeho pomocí jsem se mu vyhoupla na hřbet. ,,Vypadáš jako princezna!" Zasmála se Brann a přitom spokojeně tleskla. ,,To ano. Ještě jí chybí jenom koruna." Hrdelně se zasmál Brandon a Skarp ho napodobil. Rozlobeně jsem po těch dvou hodila pohledem a pro ně to bylo jako vědro plné ledové vody. Brandon a Brann moc dobře vědí jak moc mě odpuzují takovéto "Ohavnosti". Prostě já a šlechta nejde ani za zlatého Husovrana dohromady. Jak jsou tak nějak až moc nastrojený a jak drží ten jejich nos nahoru, že bych se nedivila kdyby nad nimi nebyla nikdy žádná oblaka jak jimi rozhání mraky. 

Zatřásla jsem hlavou a mírně Vila nakopla do slabin. Ten se s hlubokým zavrněním rozešel ven z ulice. ,,Brandone? Vezmeš si prosím k sobě na Ice moje sedlo?" Poprosila jsem ho a on jen němě kývl na znamení souhlasu a začal přivazovat moje sedlo za to jeho vlastní. ,,Neví někdo kde přesně je ten obchod?" Ozvala se vedle mě Brann z hřbetu Flame. ,,Je přímo támhle." Ukázal Skarp před nás na starou šedivou budovu se zatlučenými okny a vývěsný štít vysel pouze na jednom ze dvou řetězů, který při slabém vánku silně vrzal. Sesedla jsem tedy z Vila a položila jsem svou dlaň na hlavu mého meče abych byla připravená na každé ,,překvapení". Vedle mě jsem zaznamenala zářící duhovky Brann. Cítila jsem jak její pokožka získává vyšší teplotu než okolní vzduch. Položila jsem ruku na staré rýhaté dveře a zatlačila.

Ozvalo se hluboké zavrzání dřeva a my vešli do tmavé místnosti osvětlené loučemi pověšenými na zdech ale přes volná místa mezi prkny za okny sem prosvítali slabé paprsky vycházejícího slunce. Paprsky se odráželi od věcí vytvořených ze skla a tak se tu po zdech dali najít různé obrazce. ,,Můžu vám nějak pomoci?" Ozvalo se od stolu v rohu místnosti co asi měl sloužit jako prodejní místo. Musela jsem zasvítit vlčíma očima abych v té tmě rozpoznala staršího pána s dlouhou jizvou přes tvář, která se mu táhla přes rty až pod límec jeho kazajky. ,,Jistě. Potřebovala bych nějakou nádobu se kterou bych zvládla naplnit tyto šípy." Pověděla jsem mu a ve svých kožených rukavicích jsem mu položila nový šíp přímo před něj na stůl. ,,Úžasná práce. Nejspíš práce Rodderica, že?" Optal se mě a uchopil šíp do ruky. Místností se roznesl syčivý zvuk a pach pálícího se masa a od prstů mu začali stoupat pramínky kouře. 

Zdravím všechny! 

Předem říkám, že jsem na vás nezapomněla a omlouvám se za tuhle kraťounkou kapitolu ale opravdu mě momentálně nenapadá jak bych mohla pokračovat.

Tak ahoj všichni! 

Mám vás moc ráda.

Raven