Unesená démonem

Sbohem

„Zabiješ mě?"
V mém hlase není ani strach, ani vztek. Před pár týdny by mě nikdy nenapadlo, že tuto otázku někdy položím. Panebože, před pár týdny byla má největší starost blížící se maturita. A teď tu stojím, dívám se na bytost, která by neměla existovat, s vědomím, že možná umřu. Brzy. Ale i přesto dokonale klidná.
„Ještě nevím."
Jeho hlas zní zlomeně, dívá se mi do očí. Snažím se v těch jeho číst co si myslí, ale bezúspěšně.
„Chci domů. Chci na tohle všechno zapomenout. " zašeptám, říkám to spíš sobě, než jemu. Proto mě překvapí, když odpoví: „Chápu to. Zavři oči."
Naposledy se mu podívám do očí, pak ty své zavírám a čekám na smrt. Slyším jeho kroky, pomalé, blíží se ke mně.
Cítím, že je blízko. Slyším jeho dech. Cítím jeho přítomnost každým kouskem mého těla. Políbí mě. Jen jemně, a já vím, že to je sbohem. Z oka mi skane slza. Jen jedna jediná. Poslední.
Cítím jeho dech na svém krku.
„Sbohem." zašeptá a zaboří své tesáky do mého krku.
...
„Vstávej, přijdeš pozdě."
Odmítám otevřít oči, to se ani v posmrtném životě nemohu pořádně vyspat? Otráveně mžourám do slunečních paprsků. Nebo to je svatozář některého ze svatých?
„Lucy! Konec lenošení!"
Máma se ze mě snaží stáhnout peřinu. Rozhlédnu se kolem sebe. Jsem ve svém pokoji, jsem doma.
Rychle vstanu z postele a vrhnu se mámě do náručí. Objímám ji, div ji neumačkám.
„To je najednou lásky." říká mamka a usmívá se. „Škrtíš mě, Lucy!!!"
„Mě se tak stýskalo!"
„Ty seš kecka. Na stole máš snídani, prosím Tě, dohlédni na Nicka aby si vzal tu modrou košili. Má dnes ve škole focení. Já už musím jít."
Mamka mi dává pusu na tvář a odchází do práce.
Jak to, že jsem doma? Jak to, že mámě se nestýskalo? Přece to nebyl jen sen?
Prohlížím svůj krk, ale po kousnutí ani památky.
Zezdola se ozval hlas malé Jessici: „Lucííí!"
Běžím dolů, podívat se, co se stalo.
„Nick mi nechce dát křupky." žaluje holčička s blonďatými vlásky. Jsou jí teprve čtyři, je hrozně roztomilá. Vždycky když se zlobí, vypoulí na mě ty své velké, modré oči.
Místo abych je okřikla, oba je obejmu. Jsem ráda že je zase vydím.
Ale Nick z toho až tak nadšený není, slyším jak mrmlá: „Ségře hráblo."
...
Nechápu to, všechno je stejné. Ráno jsem odvedla Jessicu do školky a Nicka do školy. Já pak pokračovala dál na gympl. Ani ve škole se nic nezměnilo, stejní lidé, stejné předměty, stejná nuda. Jak to, že si nikdo nevšiml, že jsem tu přes měsíc nebyla???
Po škole jsem se šla projít do města. Jen jsem bloudila ulicemi, a snažila se to vše pochopit. Vynechala jsem hodinu houslí, stejně jsem tam chodila jen kvůli mámě. Začínalo se stmívat, ulice se postupně zaplnili lidmi spěchajícími z práce. Nikdo si mě nevšímal, byla jsem jen tvář v davu. Tak jako ostatní.
Všimla jsem si zelených očí, které mě upřeně pozorovaly. Patřili nějakému muži. Čekala jsem, že svůj pohled odvrátí, ale on tam jen stál a dál na mě zíral. Zrychlila jsem krok a vydala se cestou k domovu. Ten muž mě následoval. Zahnula jsem za roh, a tam se schovala. Po chvíli tam dorazil i on.
„Co chcete?!?" stoupla jsem si před něj, a namířila na něj pepřák, který jsem si předtím vytáhla z kabelky.
„Špatná otázka. Spíš se ptej, co chceš ty." ušklíbl se.
Lépe jsem si ho prohlédla. Mohlo mu být kolem třiceti. Byl skoro o hlavu vyšší, tmavé vlasy měl trochu delší a na tvářích několikadenní strniště. Vypadal celkem ošuntěle, sepraná šedá mikina a potrhané džíny mu na důvěryhodnosti moc nepřidaly. Ale v pohledu jeho očí, bylo cosi jiného. Bylo v nich nebezpečí, ale zároveň jakýsi klid. Nepůsobil zle, spíš znuděně.
„Jak to myslíte, co chci já! " zamračila jsem se, už tak jsem byla dost zmatená. „Já jen chci abyste odešel a přestal mě pronásledovat!"
„A jsi si tím jistá?" pozvedl obočí a ruce si strčil do kapes. Působil dojmem člověka, který se nudí, neboď tuto situaci absolvoval už nejmíň tisíckrát. „Nezajímá Tě, co se stalo? Jak to, že si nikdo nevšiml tvého zmizení? Co se stalo s Damonem? Nebo jak přesně fungují" zamáchal ve vzduchu rukama „ všechna ta kouzla?"
„Jak to víte?" zadrhl se mi hlas.
„Já..." Rozezvonil se mi mobil.
„Zvedni to, mají o Tebe strach. Promluvíme si zítra."
Podívala jsme se na mobil, kdo mi volá. Máma. Musí být vyděšená k smrti, doma jsem měla být už před třemi hodinami. Podívám se znovu na toho muže, ale on už tam není. Vypařil se.
„Ale jak vás najdu?" zavolám do prázdna.
„Já si najdu Tebe."

----------------------------------------
Tak nová, trošku kratší část. Pokusím se další napsat ještě tento týden, ale nic neslibuji. 😉
PS: Tuhle část jsem musela psát dvakrát, původní verzi jsem omylem smazala😖