Unesená démonem

"Dohoda"

Spadla jsem do ledové vody. Bolelo to jako by se do mě zabodly tisíce malých jehliček. Mokré oblečení mě táhlo ke dnu. Ze všech sil jsem se snažila plavat, ale hladina byla příliš daleko.
Nejsem dobrý plavec. Ikdyž, spíš nejsem plavec vůbec. Nikdy jsem to nepotřebovala, v bazénu jsem byla pouze jednou a to je už dávno.
Do očí mě pálila sůl. Nechci se utopit. Mám ještě celý život před sebou. Teď se mi nezdála varianta zůstat vězněna, až tak strašná. Hlavně, když už dostanu kyslík. Potřebuji se nadechnout. Mé plíce potřebovaly vzduch, nadechla jsem se, ale místo vzduchu se dostavila pouze obrovská bolest. Teď už mi snad pomůže jedině bůh.

Zahlédla jsem dvě ruce, popadly mě za zápěstí a vytáhly nad hladinu. Rozkašlala jsem se a snažila se dostat z plic vodu. Držela jsem se jediného pevného bodu. Byl to on. Bylo mi jedno že je nestvůra. Objala jsem ho a držela se ho jako klíště, hlavně ať už se nemusím vrátit do vody. V jeho náruči mi bylo teplo, mé srdce se sklidnilo.
V té tmě nebylo vidět nic, kromě jeho. Podívala jsem se mu do očí, a uviděla směs strachu a překvapení. Najednou, zničeho nic se zamračil.
Vzlétli jsme k obloze a já vyjekla. Vzdalovali jsme se od té hnusné, studené vody.
Podívala jsem se dolů a jako na povel se pod námi rozsvítila světla. Z nenadálého návalu světla jsem zamrkala a pak jsem uviděla své vězení. Pod námi se plavila obrovská loď. I z té výšky jsem viděla velký, osvětlený bazén s ostrůvkem uprostřed.
Můj věznitel se uchechtl.
„Líbí?" zeptal se mě. Naskočila mi husí kůže. Způsob kterým to slovo řekl, nevěstil nic dobrého.
„Je to neuvěřitelné." Zněla jsem jako malé dítě o vánocích. Nemohla jsem si pomoc. Ten pohled byl nádherný, tolik světel...
Ucítila jsem jak mé ruce sklouzávají dolů. Padala jsem. „Chyť mě!" stihla jsem vyhrknout než jsem se propadla do nicoty.
Zahlédla jsem jeho úšklebek, od něj se pomoci nedočkám. Křičela jsem, ale nebylo mi to nic platné. Země se přibližovala nezvratnou rychlostí. Vydala jsem ze sebe vzlyk.
Uviděla jsem velký stín, až jsem se opět octla v jeho náruči. Chytil mě. Poodletěl se mnou o kousek dál a pak přistál na malé, prázdné palubě.
Vytrhla jsem se mu z náručí a utekla k jediným dveřím které tu byly. Lomcovala jsem klikou ale nepovolila. Sesunula jsem se na zem a rozbrečela se. Byla jsem zoufalá, z lodě uniknout nedokážu. Teď už mohu pouze čekat co se mnou udělá on.
Pomalým krokem došel až ke mně.
„Vstaň" přikázal mi. Neměla jsem sílu na to, abych kladla odpor. Poslechla jsem ho. Vstala jsem a on přišel ještě o krok blíž. Já už neměla kam se pohnout. Za zády jsem měla dveře. „Proč?" řekla jsem rozechvělým hlasem. „Proč jsi mě předtím zachránil? Jenom proto aby jsi mi potom zase mohl ublížit? Co chceš teď?" Zvedla jsem zápěstí na němž jsem předtím měla šátek. „O tohle Ti jde?" Podíval se na mé zápěstí a jeho modré oči naokamžik zčernaly. Vyzařoval z nich hlad a nebezpečí.
Vzal mě za zápěstí a mou dlaň si položil na tvář. Jeho kůže byla horká, když jsem se ho dotkla ucítila jsem něco jako elektrický výboj. Po těle se mi rozlil příjemný pocit tepla. Najednou jsem si byla jistá že má ruka je přesně tam, kde má být. „Obejmi mě" řekl prosebně. Věděla jsem že bych měla být naštvaná, vyděšená a ... Jeho pohled přehlušil všechny mé myšlenky. Překonala jsem už tak malou vzdálenost mezi námi a objala ho. Hlavu jsem mu položila na hruď a ruce spojila za zády. Zavalil mě obrovský pocit bezpečí a klidu. Cítila jsem se tak, jako nikdy v životě. Pohladila jsem ho po kousku obrovských křídel. Byla tak jemná... Dal své ruce kolem mého pasu a přitáhl si mě ještě blíž. Zabořila jsem mu obličej do trička. Voněl po mýdle a citrusech, nemohla jsem se té vůně nabažit. Chtěla jsem aby byl blíž, mnohem blíž...
„Pokusila jsi se utéct. Musel jsem Tě potrestat. Nakonec stejně uděláš vše co budu chtít." řekl do ticha a tím ta krásná chvíle skončila. Bylo to jako by do mě udeřil blesk, který mi připomněl, kde se nacházím. Dala jsem mu facku a se znechucením jsem se od něj odtáhla.
V očích mu plál hněv, ale vypadal že tentokrát svůj vztek ovládne. Byla jsem znechucená sama sebou. Jak jsem se ho jen mohla dotknout... „Tebe nikdy poslouchat nebudu."
Věděla jsem že provokovat není zrovna nejlepší nápad, ale nemohla jsem si pomoct. „TY jsi ZRŮDA!!!"
Viděla jsem jak zatíná pěsti a jak se mu zrychlil dech. Dusil ten vztek v sobě.
„Uděláme dohodu" řekl potichu „Můžeš se po této lodi potloukat kde budeš chtít, sama nebo se mnou. Pokud si to budeš přát, celý den o mně neuslyšíš. Ale každý den, v šest hodin se sejdeme na dolní palubě. Navečeříme se a pak mi můžeš položit jednu otázku. Potom mám ale já hodinu kdy mě budeš bez výhrady poslouchat a uděláš všechno co Ti řeknu."
Nejspíš jsem na něj zírala jak na slona s křídly protože se trochu pousmál. „Tak co, dohodneme se?"
Tato "dohoda" zněla sice dobře, ale vadila mi ta poslední část s poslušností. „Co když řeknu že ne?" Trochu se zamračil „Pak Tě ale přinutím dělat co chci. Zavřu Tě a ztratíš veškerá práva." Musela jsem uznat že předchozí varianta zněla přece jen lépe. „Ale takhle to nemůže fungovat navždycky. Já mám svůj život a..."
„Sto dní, zůstaneš tady sto dní a budeš-li si to přát, potom se vrátíš domů a už nikdy se neuvidíme."
„Platí." řekla jsem a přikývla. Sto dní přežiju. Doufám.
„Jak se vlastně jmenuješ?"
Začalaly se mi zavírat oči, pomalu na mě padala únava. Podlomila se mi kolena, ale on mě naštěstí chytil. Než jsem mu usnula v náručích zaslechla jsem poslední slovo: „Damon"
----------------------------------------------
Protože mám dneska narozeniny, rozhodla jsem se vydat další část dřív. Doufám že se vám bude líbit.

Líbí se vám příběh? A co říkáte na Damona? Prosím o komentáře, strašně potěší... (-:
(No nazdar, dneska jsem se nějak rozepsala má to 1011 slov!!!)