Unesená démonem

Hlas démona

Z pohledu Damona
Lucy se ode mě odtáhla, a srovnala si tričko.
Chtěl jsem se na ni usmát, říct jí něco milého. Přál jsem si jí ten vážný výraz smazat z tváře, a vidět její krásný úsměv.
„Nazdar kamaráde." řekl hlas v mé hlavě.
Ne teď prosím ne.
„Stýskalo se Ti?" hluboký, posměšný smích se mi rozeněl celý tělem. Naskočila mi z toho hlasu husí kůže.
Co bude chtít tentokrát? Věděl jsem že to bude něco strašného.
Vyskočil jsem na nohy a rychle odešel. Cítil jsem v zádech Lucyin pohled, zase jsem jí zranil. Ublížil. Zradil. Ale bylo to pro její dobro.
Dal jsem se do běhu, probíhal jsem jednou místností za druhou ale ten hlas byl pořád v mé hlavě.
„Vrať se k ní! Chci vidět její tělo!" křičel démon ve mně.
„Zabij ji!" zařval hlas.
„To nemůžu!" křičel jsem, ale ten hlas byl všude.
„Chceš-li žít, tak musíš!"
Hluboký, ulisný a tak slizký. Už se zase vrátil. Nesnášel jsem ten hlas. Ale poslední dobou se ozýval čím dál častěji.
Začalo to před rokem, když jsem poprvé uviděl Lucy. Sladkou, nevinnou Lucy. Našeptával mi, jen to nejhorší.

„Musí být tvá!" šeptal dál hlas.
„Už jsem udělal vše co si chtěl. S nikým jiným se nestýká, je na mé lodi, její krev je má. Co víc ještě chceš?!?"
Chvíli bylo ticho, doufal jsem, že přeci jen démon zvážil své požadavky. Já bláhový.
„Vem si ji! Její tělo musí být tvé! Vem si ji a pak ji zabij!"
Podlomila se mi kolena, a poraženecky jsem klesl na zem.
„To ne, prosím. Tohle ne..." šeptal jsem ale věděl jsem že to je marné. Už bylo rozhodnuto.
Buď ona nebo já.
----------------------------------------------
Strašně děkuju vám všem, kdo toto čtete, a vydržíte i mé dlouhé odmlky. Moc si toho vážím.
Zjistila jsem, že když jsem s "rodinou" na horách, a pobíhají kolem mě tři nevlastní sourozenci , psaní je celkem dobrý únik z reality.
Můžete těm malým ďáblíkům poděkovat, díky nim už mám napsanou další kapitolu a někdy během zítřka ji zveřejním.