Znovuzrozená

8.Kapitola

,,Dobře tak jo asi to chápu" odpověděla jsem Kirsty.
Nebyla tu se mnou,ale já jí slyšela.V laboratoři nás dvě napojily na nějaký přístroj a teď dokážeme v hlavě komunikovat spolu.Je to ale časově omezené.Je možné že s ní každou chvíli ztratím spojení a budu muset přemýšet sama.
,,Tak ji koukej najít a vrať se zpátky" nakázala mi.

Zrovna jsem procházela skrs dřevěný plot rodiny Dolphingsnových.Měla jsem se jít podívat na tu malou holčičku,kterou jsem viděla zatím jen na fotografii,na plátně v laboratoři. Kirsty  mi poradila,abych si všechny ty lidi,co jsou pro mě členové výběru pořádně pozkoumala,než si vyberu. Jsou to náhodně vybraní lidé.Je mi špatně z toho,že za to čím budou stojí jen náhoda.Kirsty mi neřekla jak to funguje....sama to neví.Prostě jí zavolali na zasedání všech zastupitelů města a dali jí seznam jmén všech schválených lidí.A ja byla na prvním místě.....
Stále tomu nemůžu uvěřit.Je to jako hooodně šílený sen Ty lidi bych asi měla alespoň poznat.Já prostě někomu zníčit život nedokážu.Nicméně jsem tady.

Dům té rodiny je překrásný. Je velký a natřený žlutou barvou. Pomalu kráčím k hlavním dveřím po kamenném koberci.Mají čerstvě posekanou trávu a záhony s květinami. Projdu skrs dveře.Připadám si jako duch.Ocitla jsem  se v předsíni od které jsou na levo obří dřevěné schody. Předemnou se táhne chodba a na konci chodby jsou dveře,nejspíš do obýváku. Vydám se pomalu nahoru po schodech. Na stěnách jsou všude fotky šťastné rodiny. Některé jsou ze svadby, jiné z oslav narozenin,nebo jen z obyčejných dovolených.Na chvíli mě přepadne osten žárlivoti- proč takový život jsem neměla i já?
Schody končí a já jsem v další chodbě.I tady je pár fotek,ale je jich míň. První dveře jsou pootevřené a tak si do nich dovolím nahlédnout. Zatajil se mi dech. Tak krásnou ložnici jsem ještě neviděla. Je prostorná a natřená fialovou barvou. U zadní stěny je krásná postel ze světlého dřeva s nebesy.Povlečení má květinový motiv a nad postelý byl obří nádherný obraz .V jednom rohu byla obří knihovna a naproti obří šatník. Také tam byl portrét malé a usměvavé Mii.
Neměla jsem ale moc času a tak jsem vyšla z pokoje a vydala se tu holčičku najít. Jak jsem čekala našla jsem jí v děckém pokoji.Hned jsem poznala i toho obřího medvěda s fotky.Nejpíš byla jedináček. Hrála si zrovna s panenkama a její máma seděla naproti ní a pozorovala jí. Já prostě nedokážu ublíži někomu tak nevinému.Radši se navždy stanu duchem,než sledovat ,jak díky mně trpí.
Opřela jsem se o rám dveří a pozorovala je. Je zajímavé kolikrát se člověk snaží být neviditelný a když se to vážně stane má chuť začít kopat a skákat,aby si ho někdo všimnul.

Připomělo mi to mojí mámu. Také si se mnou před tou autonehodou hrála. Mia měla vážně štěstí.Byla jsem si jistá že ona se mím výběrem rozhodně nestane.

,,Můžeš mě už přestat ignorovat?" Zakřičela mi v hlavě Kirsty. Cestou k domu něco mlela a já jí neposlouchala.Chyba

,,No co zase chces?"
,,Už si tu holku našla?" zaptala se Kirsty klidnějším hlasem
,,Jo" znovu jsem se podívala na tu holčičku. Držela v ruce dvě panenky a dělala,že si povídají. Její máma se k ní přidala a hrála s panenkou kluka. Při pohledu na tu roztomilou holčičku jsem se musela usmát.
,,Super tak na co čekáš? Waterstreet 22."
,,Jo už jdu" při těch slovech jsem zakoulela otráveně očima. Odstoupila jsem od dveří a stoupla si na tu chodbu.
,,Waterstreet 22" pronesla jsem. Musela jsem se jednou rukou držet za to zápěstí se "znamením". To vážně nemohli pro to tetování vymyslet lepší název?
Barevné oko se rozzářilo barvama a moje myšlenky se rázem rozplynuly.Netrvalo to ani sekundu a byla jsem v Dallasu. Konkrétné v ulici Waterstreet jak jinak.
Teď jsem měla najít dalšího"štastlivce"
Stála jsem zrovna v nemocnici. Kirsty řikala, že jde o nějakého doktora. Je mu prý třicet dva a má přítelkyni. Měl by být na pavilonu B.Víc mi toho už  neřekla.
,,Kirst slyšíš mě?" řekla jsem nejistě. Bylo mi nepříjemné tu být sama.
,,Jo a neřikej mi Kirst" řekla varovným tónem.
,,V klidu Kirst" řekla jsem provokativně
,,NEŘIKEJ MI TAK NEBO SE ODPOJÍM A BUDEŠ SE ZPÁTKY MUSET DOSTAT SAMA!" řekla varovným a lehce naštvaným hlasem .
,,Dobře dobře už přestávám. Jak se dostanu na pavilón B?
,,Už tam jsi"
Zvedla jsem hlavu a viděla asi metr od sebe ze stropu viset ceduli na které bylo velkým písmem napsáno:PAVILON B
aha....
,,Vídíš ty dveře? "
Otočila jsem se a za mnou byl vchod do jedné z místností. Nejspíš to bude nějaký sál.
Ani jsem nečekala na další Kirsty pokyn.Rovnou jsem prošla skrs
stěnou do nemocničního sálu.
Uvítal mě pohled na mladou ženu co křičí.Nohy měla od sebe a snažila se zhluboka dýchat. O pár let starší muž jí držel za ruku. Žena byla na pokraji sil. To že rodila bylo poznat okamžitě. Doktor u jejich nohou  řekl: ,,zatlačte"
Žena udělala to co řekl a ještě víc při té bolesti zakřičela.
,,Už vidím hlavičku.Musíte ještě zatlačit" řekl štastným ale stále profesionálním tónem.
,,Nejde to!!!" odpověděla mu zoufalým tónem
,,Za chvíli to budeš mít za sebou lásko" řekl jí na podporu její muž
,,Už leze na svět" oznámil doktor rodičům.
A pak najednou bylo venku.Kopalo sebou a házelo.
,,Je to kluk" řekl pyšně otec malého.
,,Ahoj drobečku" řekla s úsměvem žena.Byla vysílená ale zároveň překypovala štěstím.Doktor podal dítě matce a tvářil se spokojeně.
,,Děkujeme doktore" řekl muž.
,,To je přece moje práce.Tak a teď vašeho chlapečka umyjeme a vás paní Greenová necháme odpočinout."

Jak jsem tam tak stála došlo mi že i ten doktor si zaslouží žít. Každý den se musí obětovávat a starat se o druhé. Ani mu ublížit nedokážu.Možná je poznat nebyl nejlepší nápad.

,,Hálo Beth já jsem tady slyšíš mě?" řekla Kirsty. Kdyby byla u mne tak by mi nejspíš mávala rukou před obličejem.
,,Jo slyším tě"
,,Tak co na něj řikáš.Už sis vybrala?"
,,Ne.Tenhle člověk pomáhá každý den lidem. Mu určitě ublížit nechci."
,,No nevadí,ještě máš na výběr ze dvou."