Znovuzrozená

10.Kapitola

,,Vážně ses už rozhodla?"

,,Ano rozhodla Kirst" odpověděla jsem jí rozhodným hlasem. Tentokrát jí bylo jedno, že jsem jí řekla Kirst. Věděla, že nemá cenu nic namítat né teď. Nebyl čas na nějaké pitomé hádky. Kráčela jsem dlouhou bílou chodbou rychlím a odvážným krokem. Slyšela jsem za sebou hlasitý a zrychlený Kirsty dech. Snažila se mě dohnat, snažila se mě zastavit. Já to ale ignorovala a s pohledem upřeným ke kovovým dveřím s žlutou velkou značkou na které byla nakreslená lebka a překřížené kosti   jsem mířila do výzkumné místnosti. Neměla jsem strach naopak ... karma si pro tebe jde drahý Ericu. Dobře uznávám je to skoro cizí člověk, ale za ty roky v nebezpečných částích města jsem se naučila poznat zlé lidi. Poznala jsem to z jeho očí. To jak vyhrožoval tomu chlapci mi to jen potvrdilo.

Kirsty věděla že mě nedoběhne a tak se radší teleportovala na konec chodby . Hodila na mě ten svůj pochybovačný pohled, při kterém jinak neškodná blondýna působila nebezpečně. Já jí ale lehce rukou odstrčila a rozrazila jsem oběma rukama velké kovové dveře.Jako na povel jsem se zastavila. Asi sto vědců na ni upřelo svůj pohled. Kirsty to ale nějak nerozhodilo a obešla mě . Přísným hlasem pronesla,, číslo 3876 Beth Wilson"

Nestihla to ani doříct. Těm génium stačil jen kód a už se na neuvěřitelně velkém plátně promítli můj rodný list a fotki. Nepamatovala jsem si, že by mě fotili. Kam se na tohle plátno hrabe to z vedlejší místnosti v které mě ,,vyslýchali" předtím. Nebyla to ale jen tahle věc co mě v této obří hale udivila. Tahle místnost mě fascinovala celkově. Betonové stěny,žádné okna skleněné výtahy obří  počítačové monitory a nějaké podivné skleněné pouzdra v kterých byli lidé. COŽE????

Já si nedělám srandu...tady vážně mají  zmražené lidi!!Všichni zmrzlí  se zavřenýma očima.Musela jsem se zbláznit tohle není možný. Já se totálně pomátla!!!!  Ani jsem nepřemýšlela co dělám. Instinkt mi radil jediné: uteč. Než jsem ale stihla začít běžet nějaký muž v černé neprůstřelné vestě mi zaterasil východ. Koukám že i tady mají ochranku.

Už jsem se chystala toho týpka sejmout a probojovávat se pryč, když v tu chvíli jsem ucítila nechutný dotek ledové ruky na svém rameni. Otočila jsem se a pohlédla do obličeje tomu vysokému muži, co na mě neměl co šmatat.

,, V klidu slečno Beth. My vám neublížíme" Jeho slova mě ani trochu neuklidnila. Hodil na mě  arogantní a falešný úsměv, který mě jen ještě více znechutil. Další člověk, kterému plála zlost v očích. Musela jsem se hlídat abych mu ten jeho úšklebek nesundala z obličeje. Něco mi řikalo,že on s těma zmraženýma tělama určitě měl něco společného.

Udělala jsem rychlí pohyb ramenem aby jsem se mu vysmekla.

,, Ale notak slečno Wilsonová takové to chování by jste si mohla odpustit." Mluvil na mě tónem, který se používá na malé protivné děti. Nejspíš jsem v jeho očích byla jen další protivné děcko.

,,Neříkejte mi co mám nebo nemám dělat!"
už jsem byla na pokraji zhroucení. Za dnešní den se toho stalo až moc. Nejradši bych se schoulela do svojí postele. I když jsem svůj život nenáviděla, bylo to pořád lepší než tohle. Kurva já už ani vidět nejsem!!!

,,Ach ano.Omluvte mě za moje chování.Zapoměl jsem se představit Jsem Oliver Fox a jsem členem nejvyšší rady.Jsem tváří tohohle všeho"

Aby ještě zdůraznil poslední větu roztáhl ruce a  nachal je pomalu spadnout. Na sobě měl oblek bez kravaty,zatímco vědci měli na sobě ty svoje nazelenalý oděvy. Taky měl na sobě ty brýle,aby mě vůbec viděl. Kdyby kolem nebyli ti vědci tak bych mu ty brýle schodila na zem a utíkala bych pryč. Jenže oni tady byli a tak nebyla šance utéct. Navíc u dveří pořád hlídal ten hlídač.