Princi!!...Princezno?

Dracmaedown

Čtyři dny. 

Hlavní město mocné země nebylo příliš daleko.

Aspoň tak se to zdálo Daniel.

Když ji otec přišel oznámit, tu ohromnou zprávu. Že on a jeho syn jsou pozváni. Byla štěstím bez sebe.

Ale teď...

Po čtyřech dnech, kdy bylo hrozné vedro, hrozná zima, vítr či déšť. Takový vzor jarního počasí.

Teď byla ráda, že na její tajemství nikdo nepřišel. 

Ano. Podobou i výškou se velice podobala otci. Po matce zdědila jedině modré oči.

Avšak jednou žena navždy žena.

To znamenalo, hlídat si vousy, jestli jsou pohromadě. Postoj, hlas. Vše tak unavující. Nakonec si řekla, že až dojedou do cíle. Zavře se v pokoji a nevyjde ven.

„Tak to je Dracmeadown." Prohlásil sir Faleon. „Ta nejvyšší věž je věž hlavního královského sídla. Král nás už musí očekávat."  

Sir Faleon musel být na svůj kraj velice hrdý. Protože po cestě nemluvil o ničem jiném. Navíc se rád usmíval. Daniel měla podezření, že to dělá, aby se pochlubil svými čtyřmi zlatými zuby. Aspoň nějaká paráda na té dlouhé šlachovité postavě.

Rosewallská skupina se zastavila před hlavní bránou.

„Přijel jeho Výsost král z Rosewallu spolu se svým synem princem Danielem!" Ohlásil krále Radolfa a Daniel jeden z jejich stráží.

Ohromná železodřevěná brána se se zavrzáním otevřela. Koně poplašeně zafrkali, učinili pár kroků dozadu.

 A Daniel ohlušil mocný křik davu, hlásajíc: „vítejte, hurá, sláva!"

Jak projížděli městem, házeli na ně květiny, hrála všude hudba.

Král Radolf to vše přijímal a mával a zdravil, stejně jak ostatní. Až na Daniel.

Zaražená, zmatená. Z toho všeho hluku. Se dívala kolem sebe a pevněji, pevněji tiskla otěže.

Otec se na ní obrátil. „Usměj se synu. Takhle vítá Dracmaedown."

„Cože?" Neslyšela ho, přes ten křik.

Radolf proto ukázal na svá ústa, která se smála a pak na ní.

Pochopila, přikývla na souhlas. 

S velkou námahou se pustila jednou rukou otěže, zvedla ji do výšky. Jakmile se usmála, zdálo se, že křik byl více hlasitý.

Všude černo červené barvy spolu se zlatě zelenou. Barvy Dracmaedownu a Rosewallu.

„Král Melichar dodržuje slib,"  řekl si pro sebe Radolf. „Vidí nás jako spojence."

Průvod pomalu postupoval až před skvostný hrad. 

Sesedli z koní. 

Hned v dalším okamžiku k nim přistupoval s širokým úsměvem, sluncem osmahlý a jizvami posetý muž.  A podle koruny, jenž se majestátnicky třpytila drahokamy a zlatem.  

Musel to být král Melichar. Sic s šedými vlasy, ale v tváři musel být jen o málo starší než Radolf.

Král Dracmaedown rozpřáhl ruce a objal krále Radolfa. Ten mu s překvapením objetí oplatil.

„Konečně se poprvé vidíme příteli. Rosewallu jsme hodně vděční za to, jak nám tolikrát pomohl."

„I Rosewall je potěšen, že může sdílet spojenectví s tak velkou zemí."