Princi!!...Princezno?

Colin uplatnil své místo prince své země. Aspoň sám se tak cítil. 

Daniel byla ve stanu. Fulkovo tělo leželo uprostřed na několika kožešinách a dekách. Nehnutě se na něj dívala nepřítomným pohledem.

„Nepřijde ti to jako nedávno, co jsme ho poznali poprvé?"

 Colinův hlas ji probral. Ani si nevšimla, že vešel a stoupl si vedle ní. Stejně se na něj nepodívala.

„To dítě mělo ten nejmenší důvod proč umřít. Za nic nemohlo."

„Ani když nás navedl do pasti?" 

Daniel cítila velkou vlnu nenávisti a zlost proti všemu. Okolí, sobě i proti těm hloupým slovům. Napřáhla ruku, aby Colina uhodila, ten ji však obě ruce chytil a držel jí je u těla.

„To je ta tvoje nátura! To tvoje já jsem nejlepší! Možná si zachránil sestru, porazil chlápka o němž já nic nevím. Ale jak můžeš být král, když necháš pro sebe zemřít ty nejvíce nevinné!!" Křičela to ze sebe, cukala sebou. Chtěla se vyškubnout a jednu tomu tupci ubalit. „Pořád vše zjednodušuješ. Byl to zrádce, chtěl nás okrást. Bylo to dítě! Dítě! Děti poslouchají dospělé a to jsme my! Nebyl nic víc než pomocník v našich rukách! Bez toho, aby si řekl své!" 

„PUSŤ!"

„Myslíš, že mě to taky netrápí. Ten kluk mi taky přirostl k srdci. A uvědomuji si, úplně přesně jako ty si uvědomuji, kdo byl Fulk. A je stále." Colin taky zvedl svůj hlas. Pustil Daniel a ustoupil.

Jeho oči nelhali. 

Daniel se trochu uklidnila, pěsti však měla stále zaťaté.

Odvrátila se od prince zpátky na mrtvého chlapce.

„Když v Rosewall zemře dítě, ví se o tom. A lidi vždy udělají něco, aby se na to dítě nezapomnělo. Pojmenují po něm hospodu, křižovatku... Co se děje v Dracmaedownu?" Ptala se a při tom věděla, jaká bude odpověď. „Fulk nebyl můj poddaný, ale přesto chci, aby se na něj nezapomnělo." 

„Pojmenuji po něm svého syna." Řekl princ a položil si ruku na srdce na důkaz upřímnosti.

„Syna." Převrátila to slovo na jazyku, jakou hnusnou břečku. „Vždy syn. Měj syna. Ne-li zemřete. A přitom to slovo syn vše začalo. A to z úst tvého otce."

„Věř mi. O některých věcech co otec prováděl, jsem neměl ani tušení."

„To můžu dosvědčit." Garnet taky vstoupila.

„Na celé téhle situaci. Na tom únosu i smrti toho chlapce. Leží jak moje, tak i otcova vina." Sklopila své krásné oči k zemi a uklonila se pokorně Daniel.

Nikterak na to nereagovala. Ještě jednou se naklonila nad chlapce a počechrala blonďaté vlasy.

„Doposud jsem vašeho otce neměla ráda. Vždy jsem si říkala, proč musím vypadat takhle. Proč se nemůžu oblékat do krásných šatů, proč musím mít umělé vousy, stažené vlasy... Vždy odpověď byla: Kvůli Dracmaedownskému králi, aby si před ním uchránila svou zem. Na co by byla králi takové země naše zemička? Chtivost. Neměla, jsem ráda vašeho otce, kvůli jeho chtivosti s kterou mi sebral svobodu."

Královští sourozenci stáli.

„A hle přece tu před vámi stojím v šatech." Z Fulkovy kapsy vytáhla své falešné vousy, byly zmačkané a trochu od krve. „Riskovala jsem pro vaši záchranu osud svého království a i svůj život. A to vše mi zase donutil udělat váš otec. Já už ho nemám nerada, já už ho nenávidím."