Princi!!...Princezno?

Přestrojení

„Můžu se už podívat."

„Opovaž se!"

„Ano pane."

Daniel si utáhla opasek u šatů. Chvilku jí trvalo, než přišla jak to správně obléct a hlavně se poprat s menším rozměrem šatů.

Vedle ní se na zemi chruly, kalhotami svázané pradleny, jen ve spodním prádle.

„Je mi to opravdu líto, ale vaše šaty potřebuji. Nemusíte se bát, nic vám neuděláme." Snažila se je uklidnit. Sehnula se k nim a zkontrolovala uzle na jejich provizorním laně. 

Z poza roubíků, jenž měli v ústech se ozvalo trochu více hlasitější hmmmm.

„Nechávám vám tu dvoje mužské šaty. Až skončím, přijdu vás rozvázat." Slibovala něco, co nemohla učinit. Ale dokud se pradleny uklidnili, bylo jí to jedno.

Vzala jednu košili, mečem jí roztrhla, že se z toho stal šátek přes hlavu.

Fuj, to tak smrdí.

 Povzdychla si v mysli, když si ho dávala na hlavu. 

Ti se snad dvacet dní nemyli.

„Pane?"

„Ne nemůžeš." Okamžitě odpověděla.

Sáhla po jednom koši s oblečením a přešla před něho, aby se nemohl pokoušet otočit. Jestli něco chtěla ochránit. Tak alespoň čest těch žen. Fulk je už v dost vyspělém věku, aby začínal pomýšlet jako muž.

„Na." Podala mu svůj meč. Pak si stáhla po vousy a s cuknutím si je všechny sundala.

Chlapec nemohl uvěřit svým očím, díval se na celou proměnu, jakoby Daniel byla nějaký všemocný kouzelník. 

„Hlídej mi je." Podala mu i vousy. „A vše co si tu viděl si vezmi i do hrobu. Pro tebe budu vždy pán, muž, princ. Nikdy o tomhle necekni." Rozpustila si vlasy.

S otevřenými ústy přikývl na souhlas. „Ano pane."

Svým způsobem Daniela byla uvnitř sebe šťastná jako blecha. Konečně mohla nosit šaty. Sice chudých lidí, ale stále to byly ženské šaty. 

Něco co jí matka nikdy nedovolila. Co ji nikdo nikdy nedovolil. Chtěla se v nich zatočit, zatančit, bláznivě všude poskakovat.

„Tak a teď poslouchej." Vrátila se ze svého fantazírování do reality.

„Já tam půjdu. Zjistím, kde jsou vězni. Ty se drž vždy u kraje a pozoruj mě, kam vejdu. Až uslyšíš tři bouchnutí. Třeba na stěnu stanu, podsuneš mi můj meč. Pak se schováš s princeznou do bezpečí." Snažila se vše zdůraznit, jak postupovali cestou k táboru.

„Jestli se ti to podaří. Je tvůj dluh zrádce splacen." Dodala nakonec. Aby si byla jistá, že chlapec udělá vše, jak mu říká.

„Opravdu?" Jeho oči se zajiskřili nadějí.

„Opravdu." Nadhodila si v náručí koš. A vstoupila cestou do tábora.

Nikdo cestu nehlídal, takže měli volný začátek.

V táboře plném mužů nelze nepřehlédnout ženu. Ale kdo bude podezírat pradlenu.

Stáhla si šátek víc do obličeje. Smrad potu a špíny musela přežít.

„Hej, Kláro!" Nějaký muž na ní zavolal.

Neotočila se. Asi ta pradlena se tak jmenovala.

„Kláro!" Silná ruka ji vzala za rameno a prudce s ní otočila. 

Srdce se jí málem zastavilo. 

„Kdo jsi." Mladý muž v lokajském oblečení se na ní koukal podezřívavým pohledem.

„Já..." Snažila se najít výmluvu. „Sestra. Sestra mě poslala pro prádlo." Zjemnila svůj hlas. Bylo to pro ni dost nepřirozené. Zvlášť, když byla zvyklá na jiný tón.

„Jsem nevěděl, že Klára má sestru."

„Moc se o mne nezmiňuje." Sklopila hlavu.

„ Vidím proč." Usmál se se zvednutým obočím. „Tak nevadí. Až ji uvidíš, řekni ať večer přijde. Ji budu čekat. "

„Kdo?" Neodpustila si, až si chtěla dát málem facku.

„Ona bude vědět." Odkráčel ke stojanu na kopí, kde měl nejspíš své přátele.

„Huso." Vynadala si.

Další muž k ní přišel, když šla kolem stolu s jídlem.

„Aááá..." Ruka jí plácla přes zadek, až povyskočila. „Nové masíčko." Promluvil drsný hlas.

Tak tohle zažila poprvé. „Co si to!" Oči dokořán, zamračená se na něj otočila. Ústa bez zubů se na ni špulila. „No tak holubičko, já tě nekousnu."

To vidím, když nemáš čím. Zatvářila se znechuceně. 

Pak ji však něco napadlo.

To bych mohla.

Položila koš s prádlem. A zaculila se, jak to viděla u děveček u ní na hradě. 

„Já se nebojím. Ale nechcete něco přinést k jídlu?" 

„Když budu mít hlad tak si něco přinesu."

 Natáhl po ní ruku.

Ucukla.

„Ale stejně. Já bych chtěla. Prosím." Zhoupla se ze špičky na špičku. Ani nevěděla, že tohle umí.

„Když na tom trváš. Tak přines nějaké maso."

„Jak si přejete. A smím ještě na něco zeptat."

„Jen pověz kočičko." Mlsně si ji prohlížel.

Ble. Znělo ji v mysli, ale přece jen vyloudila ze sebe úsměv.

„Mám přinést vodu nějakým vězňům, ale nevím kam. Bojím se, aby mě za to neseřvali. To bych nemohla pak k vám přijít." Její obličej posmutněl a přišla k němu blíž.

„Tyhle vězně. Myslíš nóbl panáčka s nóbl slečnou. Vůdcův stan. Tamten." Ukázal na bílý stan s černým znakem hlavy kance.

„Děkuji." Usmála se sladce.

„Ale nebuď pryč dlouho." Znovu se rozmáchl k plácnutí. Daniel, ale už byla mimo jeho dosah.

Teď nevím jestli mám být šťastná, že jsem žena. Jestli to je takhle u všech mužů... Tak už chápu, proč mám různé přezdívky.

Znovu se otřásla, když se ji vybavily bezzubé dásně toho...prasete. Chudák holka, která s ním bude.

U nosu ji zašimrala vůně pečínky u  ohně. Jednalo se o jehně. Bylo v něm zabodnuto spousta nožů. Takže si každý, kdo šel okolo ukrojit. 

Daniel se jen tak přetočila a do sukně rychle jeden nůž schovala. 

Rozhlížela se. 

Nikdo jí zatím nevěnoval pozornost.

Tak a teď vyšplhat na věž a vysvobodit princeznu, jako statečný princ.

Začala se blížit k vůdcovskému stanu.