Princi!!...Princezno?

Zásnubní hostina

Všichni hleděli na krále Melichara a nemohli uvěřit vlastním uším.

„Dlouho jsem přemýšlel. Jak ti splatit všechnu pomoc co jsi pro mně udělal." Začal král Melichar.

Odměnou bylo, že ses o mé království nezajímal. Pomyslel si naopak král Radolf.

„Nakonec mi proběhl nápad. Jsme spojenci a přátelé. Ale kdo zajistí, že to tak bude až já a ty předáme vládu našim synům. Naše smlouva je sepsaná jen na pergamenu a slovem. Jak tedy zajistit své spojenectví než svatbou. Ty máš syna já zas dceru." Vyrušilo ho zakuckání.

Daniel s vytřeštěnýma očima hleděla na svého otce.

Radolf byl bezradný. Měl tušit, měl vědět, že to pozvání nebylo jen tak.

„Otče! " Bouchl do stolu Colin. „ To nemůžete myslet vážně. Vždyť je to poprvé co se vidí a...a...mělo by se to nejdřív domluvit, zeptat se...a..."  Vstal.

Hudba přestala hrát.

„Co domlouvat, co se ptát. S tvou sestrou jsem už o tom mluvil a ona souhlasila." Umlčel ho.

Garnet nic neříkala, sklopila jen oči.

„A nepochybuji, že král Radolf nebude nic namítat."

„Já..." Ozval se Radolf. Tmavé oči jeho hostitele ho probodly a lačněly po odpovědi.

Jeho srdce začalo rychle bít. Cítil jak se mu na kůži ocitají kapičky krve.

„Nechť si rozhodne Daniel . Je to jeho život." Obrátil se na svého 'syna'. Věřil v něj, jak mu říkala jeho žena.

Daniel byla jeho větou více překvapená než z toho, že by si měla vzít princeznu.

Když odmítne král Melichar to bude brát jako urážku.

„Musím...musím souhlasit tady s princem Colinem. Jsme zde teprve den a vidíme se poprvé. Vaše dcera mě už nyní dost okouzlila. Velice rád si o tom s vámi pohovořím další den. Teď je hostina.¨ Vzala do ruky pohár a pozvedla ho.

Hosti na to chvilku zaraženě koukali než znovu zazněl hromový smích jejich hostitele. „Opravdu chytrý chlapec. Hrajte! A bavte se!"

Divná atmosféra odezněla a znovu nastalo veselí.

Jen Colin seděl se založenýma rukama a vrhal na Daniel zlostné až nenávistné pohledy.

Daniel nemohla uvěřit, že to zvládla. Pro tentokrát. Ovšem nastával tu zítřek. Věděl to i její otec.

Musí se něco stát. Musí se něco vymyslet. Jinak vše, co bylo, padne vniveč.

„Když už jsme u toho mám pro vás další pobavení panstvo." Král Melichar zatleskal a dovnitř vběhli kejklíři.

Žongléři, skřeti, tanečníci... Všemu tomu dominoval muž v černém plášti. Měl pomalované tělo zlatými a stříbrnými barvami do různých znaků. A když promluvil, jeho hlas všechny vtáhl.

„Dobrý večer. Urozené panstvo. Vaše výsosti." Komedianti se uklonili králům a obecenstvu. "Je mi velkou ctí tu být a postarat se o vaše pobavení. Mé jméno je Reimond a mým uměním je magie." Mávl rukou a v ní se objevila červená růže. S úklonou ji podal nejbližší ženě.

„Ale teď! Prosím přivítejte mé společníky!"

Začalo předvádění nespočet akrobatických čísel, ohnivci bojovali s ohněm, tanečnice se ohýbali v bocích, šašci vyprávěli různé vtipy. Smích, samé bravó a ó. Jen od hlavního stolu se ozýval jeden hromový smích.

Daniel si vůbec nic neužívala i když ji na chvilku uchvátilo polykání meče. Její otec byl na tom stejně. Usmíval se a tleskal, jeho myšlenky však byli někde jinde.

Náhle se vše zastavilo a světla se ztlumila.

Mág Reimond znovu vyšel do popředí.

„Nyní nastává můj okamžik. Měsíc se vyhoupl na nebe a hvězdy se smějí na hladinu vod. Jedné, pouze jedné z přítomných dam mohu splnit jedno přání o kterém nevěděla." Natáhl ruku a přejížděl s ní od stolu ke stolu, od dámy k dámě, až se zastavil na princezně Garnet.

„Vaše výsosti." Přešel k ní a podal jí ruku.

„Já?"  Špitla nevěřícně. Ale uchopila ji. Colin mága s nedůvěrou prohlédl.

Mág postavil princeznu doprostřed místnosti.

„Zavřete teď oči, prosím."

Udělala to.

„Dnes si vás zvolila hvězda štěstěny" Začal kolem ní obcházet. Světla v místnosti ještě více pohasla.

Daniel nevěděla, jestli je to jí. Ale pomalu se jí to přestávalo líbit.

Kam zmizeli všichni ti komedianti?

„Protože dnes, dnes..." Přešel ke Garnet zezadu.

„Dnes se vaše přání nesplní." Špitl ji do ucha.

„K zemi!" Bylo slyšet Colinův hlas.

V místnosti něco bouchlo. A všechno zakryl velký oblak kouře.

Lidé křičeli, kašlali, dusili se.

„Ochraňte princeznu!"

„Ochraňte krále!"

„Rychle! Pomoc! Co se děje!"

Tma , výkřiky, zmatek.

Daniel poslechla a skrčila se. Kouři to nikterak nezabránilo. Pálili jí oči.

Musí se dostat k otci. „Otče!"

Přikrčená, slepá, kvůli zmatku hluchá, se snažila nahmatat někoho. Doufajíc, že to je otec.

Než to stihla, něco jí přeletělo blízko tváře.

A pak těsně vedle ní bolestně vykřikl muž.

Ten hlas velice rychle poznala.

„Otče!"