Kapitola 1

44 4 0
                                    

Cítím chlad, jde to ze všech stran.. Kde to sakra jsem ? Moje pocity jsou smíšené. Všude jen sklo. Za ním odehrávající se příběh. Jsem bledá jako stěna, a chladná jak ranní rosa, mé oči jsou suché, ani slzu bych neuronila i kdybych se snahou přetrhla. Slyším vlastní dech, tlukot srdce už není hlasitý, je to zvláštní, cítím se tak prázdná, tak jakoby uvnitř mě už nic nebylo, jakoby mé srdce bylo roztříštěné na miliony a miliony kousků. Co se to děje ?! Necítím bolest, ale ani pocit štěstí, ani špetku radosti, ani pocit strachu a už ani hloupý pocit přítomnosti někoho jiného. Upadám do polospánku... Když v tom  světlo, spoustu světla, ale panebože! To je vůně mé matky, její dotek, její tlukot srdce, její teplá kůže... Mé srdce tluče rychlostí blesku. Takový pocit bezpečí, pocit že nic není potřebnější.  Toto byl moment kdy jsem se poprvé pořádně nadechla, kdy jsem otevřela zlehka oči a zahlédla svou matku, člověka který mi dal život, díky pocitu bezpečí který mi dala jsem pomalu začala upadat do lehkého spánku. Po chvilce jsem už takový pocit bezpečí necítila, necítila jsem její dech, vůni, tlukot srdce, a ani její dotek.... Ta chvíle upadla, a já začala řvát, cítila jsem žal, chtěla jsem zpět, vždyť nevím jestli ji někdy zase uvidím, nevím kde jsem, co tu dělám, ani proč tu jsem.

DÍVKA ZA SKLEM Kde žijí příběhy. Začni objevovat