DÍVKA ZA SKLEM

Kapitola 5

Nastal čas, jednoho večera mi maminka řekla že za dva dny se půjdu podívat mezi ostatní děti. No pomalu ty dva dny ani náhodou neutekli. Sotva jsem stihla říct švec a byl tady ten osudný den.. No co, nebudu z toho dělat velblouda. Jako každé ráno jsem se vzbudila, tentokrát do neobvykle slunečného dne, venku bylo opravdu nádherně, sluníčko svítilo, vzduch byl neobyčejně lehký, čistý a příjemný. Ke snídani mi maminka udělala ovocný čaj, tastový chléb namazaný máslem a na něm šunka, dobře věděla že mi to opravdu moc chutná. Na postýlce jsem měla připravené krásné růžové šatičky s bílou mašličkou, vedle svetřík, upletený od mé babičky, a vedle toho všeho nové, lesklé, světle růžové barelínky s pásečkem na němž byla lakovaná, ve stejné barvě jako celé balerínky mašlička. Mamince to také moc slušelo, na sobě měla béžové šaty které měli na bocích tmavě modré pruhy, ramena ji překrývalo tmavě modré sako a nohy ji dělali ještě krásnější běžové vysoké lodičky které perfektně ladili s béžovou kabelkou která se neodolatelně leska jako lodičky. Její vlasy byly lehce navlněné a v zadu je spínala spona která se jen blištila. Oči zdobilo líčení které bylo lehce výrazné ale mamince dělalo krásné oči. Její řasy byly neodolatelně husté a dlouhé. Světle hnědé až trochu béžové stíny dokonale kontrastovaly s modrými oči. Po obléknutí jsem už jen pomuchlovala Augusta a maminka zavřela dveře a zamkla. Nastoupily jsem do auta. Konkrétněji do bílého, velkého, prostorného Jeepu. Po cestě mamince hráli oblíbenou písničku, zpívala tak jsem se přidala. Byly jsme na místě. Byl to poměrně malý domeček na kraji města, měl na sobě mnoho barev, červenou, modrou, žlutou a taky oranžovou a mnoho dalších barev. Pod okny byly nakreslené květiny s plůtkem a travičkou. Moc se mi to líbilo. Vešly jsme dovnitř. U dveří stála cizí poměrně mladá paní od které jsem dostala samolepku včeličky, všude byly děti se svými rodiči. Já a maminka jsme jako skoro vždycky čekaly na tátu, zase má spoždění, honilo se mi hlavou, a vsadím se, že i mamince. Byly jsme na řadě, když v tom volal mamince tatínek, že nemůže dorazit kvůli náhlé schůzi. Maminka nebyla smutná, ani uražená, nebylo ji to jedno ani nic podobného, vlastně ani pořádně nevím co se ji honilo hlavou. Nejspíš už měla pokrk tátovi nedochvilnosti, ani se ji nedivím. No nic, půjdeme tam sami, vešly jsme.