Kapitola 2

27 3 0
                                    

Nevidím moc dobře, ale je tu spoustu divných prosklených boxu ve kterých leží lidi podobné  mám na ruce ? .. Nechci ten náramek, sakra ! Sundejte ho !!... Copak mi nikdo nerozumí ? To si mě nikdo nevšímá ? ... Někdo jsem jde, počkat ten hlas .... Znám ho, mluvil ke mě přes tu růžovou stěnu za kterou jsem se schovávala. Ten hlas mi něco každý večer říkal, jen kdybych si vzpoměla .... Mám to !! .. Táta...  To je můj táta, aspoň někdo koho tu znám. Mám hlad. Měla bych začít vyvádět, aby jsi mě aspoň někdo všiml. Je na čase ... Dobře už někdo jde, přidám na hlase aby si mysleli že je to opravdu vážné, no konečně..... Cizí ženská ? ...  No to snad ne ?!.... Opravdu mě do rukou bere cizí ženská, achjo, to musim zase křičet a brečet ? ... Je hele to je moje máma, no konečně to někdo udělal. Potom co jsem se najedla, mi dali něco zvláštního kolem bříška, každopádně do toho můžu kadit a čůrat, no nejsem zrovna moc nadšená z toho že  mě v tom nechávají, ale asi s tím nic neudělám. Kdybych si aspoň vzpoměla jak tomu říkali ... Nevadí, budou to určitě opakovat. No chvilku jsem  v tom divném proskleném boxu zůstala, a taky tam skoro každý den chodil můj táta, a nějaká divná šišlajcí ženská, vypadá to že je na tom hůř než já, asi ji nikdo nenaučil mluvit pořádně ...

DÍVKA ZA SKLEM Kde žijí příběhy. Začni objevovat