CROSSROAD |One Direction cz|

Date with whom? Are you crazy?

Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat jedné vyjímečné osobě, bez které by nikdy nevznikla, moc děkuju Themii, máš to u mě :*  všem ostatním děkuju že čtete, vaše názory a připomínky prosím do komentů :D

Niallův pohled: „Diana.“ Zopakoval Liam její jméno snad už po desáté a já přikývl. „Ta Diana. Paulova budoucí, nevlastní dcera.“ Ujišťoval se, že to správně pochopil. „Přesně.“ Zayn na mě mlčky vyjeveně zíral, neschopný slova a Louis na okamžik zapomněl na své problémy v ráji. S Eleanor jim to poslední dobou moc neklapalo, Louis proto trávil většinu času jedením mrkve na všechny způsoby a sledováním romantických filmů, které mu podle Harryho „odborného“názoru, měly zvednout náladu. Jako by snad byl odborník na vztahy, leda tak na ty jednodenní. „Ty jsi snad zešílel!“ Rozkřikl se Liam. „Paul tě zabije! Pak tě oživí a zabije tě znovu!“ Vyšiloval. „Co se děje?!“ Přiřítil se do obýváku Harry jen v ručníku, který měl omotaný kolem pasu. „Niall se děje!“ Rozhodil Liam rukama. „Co jsi provedl?“ Otočil se ke mně Harry, ve tváři nechápavý výraz. „Pozval jsem Dianu na rande.“ Oznámil jsem mu. „Mluvíš o té Dianě, co neví že jsi z One Direction?“ Nadzvedl obočí a já přikývl. „Hustý!“ Ukázal mi zdvižený palec a Liam po něm vrhl varovný pohled. „No co je?“ Nechápal Harry. „Je to budoucí Paulova dcera! Vážně myslíš, že se mu tohle bude líbit?!“ Vyjel Liam a začal nervózně přecházet po místnosti. „Tohle nedopadne dobře.“ Zamumlal Zayn. „Proč by nemohlo?“ Nechápal jsem. „Protože buď to Paul zjistí a zabije tě, nebo Dian zjistí, že ji lžeš a Paul tě stejně zabije.“ „Nelžu jí, jen jsem ji neřekl, kdo jsem.“ Louis protočil oči a zavrtěl hlavou. „Ale ona to takhle neuvidí. Až se dozví pravdu, ublíží jí to a bude tě nenávidět.“ Začínal jsem litovat toho, že jsem jim o Dian řekl. „Proč by mě měla nenávidět?“ „Protože kvůli tobě ji nesnáší každá druhá puberťačka na světě a vyhrožují ji smrtí! Proto!“ Zvýšil Louis hlas. Co měli všichni sakra za problém? Proč viděli všechno tak tragicky? „Řeknu jí, kdo jsem. Ale ne teď.“ Slíbil jsem.

Dianin pohled: „Zlato ty přeci nerandíš.“ Připomněla mi mamka a pokračovala v krájení okurky. „To je pravda.“ Přikývla jsem. „Ale to přeci neznamená, že nemůže začít.“ Namítl Paul a slil hrnec se špagetami do dřezu. „To je taky pravdy.“ Souhlasila jsem. „Nevím, co mě to popadlo.“ Zavrtěla jsem nechápavě hlavou. „Já bych věděl.“ Ušklíbl se Paul. „Raději to ani nechci slyšet.“ Povzdechla jsem a ukradla mamce z prkénka několik kousků okurky, za což jsem schytala plácnutí po ruce. „Tohle asi bude znít hodně divně...“ Připustila jsem. „...ale věříte v lásku na první pohled?“ Paul s mamkou na sebe významně pohlédly a naráz přikývli. „Rozhodně.“ Usmál se Paul a políbil mamku do vlasů. Jejich odpověď mě donutila přemýšlet, věřím na ni také? „Nechci nic říkat...“ Začala mamka. „Tak nic neříkej.“ Skočila jsem ji do řeči, věnovala mi vražedný pohled a pokračovala. „...ale slíbila jsi, že mi pomůžeš s věcmi na svatbu.“ Připomněla mi. „Do háje!“ Zaklela jsem. „Můžu ti pomoct já.“ Nabídl se Paul. „Ne, to je dobrý. Už jsem to slíbila a taky to dodržím.“ Povzdechla jsem a s mobilem v ruce zamířila do svého pokoje.

„Ano?“ Ozval se jeho hlas a já se smutně pousmála. „Ahoj Nialle, tady Diana.“ „Co se stalo?“ Vytušil potíže. „Nemůžu přijít. Slíbila jsem mamce, že ji pomůžu s věcmi na svatbu a...“ „V pohodě, chápu to.“ „Mrzí mě to.“ „Mě taky, ahoj.“ S tím zavěsil a já byla odsouzena strávit večer vybíráním zákusků.

Niallův pohled: Měl jsem dvě možnosti. Vzdát to, všechno si tím ulehčit a vyřešit tak problémy, které by nastaly, až bych Dian řekl pravdu. Vyhnul bych se tím i potencionální hrozbě zavraždění Paulem, čehož sem se obával asi nejvíc. Nebo jsem mohl bojovat a získat to, po čem jsem tolik toužil, získat Dian. Má volba byla už předem jasná.

„Chci vědět, co to děláš?“ Zeptal se Liam, opírající se o kuchyňský pult vedle lednice, ve které jsem se horlivě přehraboval. „Nechceš.“ Zavrtěl jsem hlavou a naházel do piknikového košíku balení zmrzliny, džus a pár dalších věcí. „Stejně mi to řekni.“ Zavřel jsem lednici a košík postavil na stůl. „Diana musela zůstat doma a pomáhat mamce se svatbou.“ „Vždyť s ní nesouhlasila.“ Přikývl jsem. „A to je na ní to úžasné!“ Rozzářil jsem se. „Nehledí na to, co cítí ona, chce aby její matka byla šťastná a udělá pro to všechno. Je tím nejméně sobeckým člověkem, kterého jsem kdy potkal.“ Přihodil jsem do košíku skleničky a pár talířů. „Když ona nepřišla za mnou, půjdu já za ní.“ Mrkl jsem na Liama, popadl košík a zamířil ke dveřím, míříc do Nando's..

Mohl jsem jako normální člověk jít ke dveřím a zazvonit, ale to by mé gesto ztratilo kouzlo. Proto jsem jako totální idiot obešel Paulův dům a k cestě dovnitř použil dřevěný žebřík, sloužící jako opora pro popínavý břečťan. Uznávám, opravdu geniální nápad. Vyhrabat se nahoru mi trvalo snad čtvrt hodiny a s plným košíkem to nebyla žádná sranda. Za doprovodu hlasitého funění jsem se konečně dostal až k parapetu, naštěstí otevřeného, okna, vedoucího na chodbu v patře. Lepší než Paulova ložnice, tam bych vpadnout vážně nechtěl. Potichu jsem vklouzl dovnitř a při hlasitém odkašlání vyděšeně strnul v polovině pohybu. Na chodbě postával Paul, ruce založené na hrudi a ve tváři neurčitý výraz, z kterého jsem nedokázal nic vyčíst.

 „Pšššt! Nekřič prosím. Nepřišel jsem tě vykrást, jen procházím.“ Zašeptal jsem a Paul nadzvedl obočí. „Procházíš?! V jedenáct hodin večer?!“ Přikývl jsem. „Proč sem do háje lezeš oknem?! Máme dveře.“ Namítl a já se rozhodl uvést věci na pravou míru. „Jdu za Dian. Kvůli vaší svatbě mi dala košem.“ Zamračil jsem se dotčeně. „Ty jsi ten Niall, se kterým měla mít rande?!“ „Řekla ti moje jméno a tobě nedošlo, že jsem to já?“ „Jak by mi to asi mělo dojít?“ „A jakej jinej Niall by to asi měl být?!“ „Vážně si myslíš, že jsi jediný kdo se jmenuje Niall?“ „Potkala mě ve Starbucks! Jakýho jinýho Nialla by mohla potkat ve Starbucks?!“ „Jakýhokoli!“ Rozhodil Paul rukama. „Počkat, proč cítím kuře?“ Zarazil se a nechápavě se zamračil. „To je piknikový koš?“ Zpozorněl a já přikývl. „To si hodláte u Diany v pokoji udělat piknik?!“ „Vlastně jo. Prosím, nezabíjej mě za to.“ Zaprosil jsem. „A taky neříkej Dian, kdo jsem.“ „Počkat, ona neví...“ „Už musím!“ Vhrkl jsem, proklouzl kolem Paula a pospíchal chodbou dál, netušíc, kde vlastně má Dian pokoj. „Na druhou stranu.“ Poradil mi Paul s úšklebkem a já se na něj vděčně usmál.