CROSSROAD |One Direction cz|

What is love?

Song najdete v přílohách (je děsnej, ale inspirovala jsem se u svojí mamky) :D :D :D snad se bude líbít, připomínky do komentu :D

Svatba se nezadržitelně blížila, mé vztahy s Paulem se trochu změnily. Niall měl pravdu, možná ho nakonec přeci jenom začnu mít ráda. Přesto jsem se svatby obávala, něco ve mně mi říkalo, že si na tuhle pohodu nemám zvykat, protože už dlouho nepotrvá. Většinu dní jsem trávila s Niallem a nebo Ruby, která se ukázala jako úžasná kamarádka. Mohla jsem ji říct všechno a ona mi vždycky dokázala poradit a zvednout náladu. S Brooklin už se nestýkala, což jsem úplně chápala. Všechno se na nepatrný okamžik obrátilo k lepšímu, aby mi to později, mohlo více ublížit.

„Mohli bychom jen tak na týden vypadnout! Žádné ulice plné aut, žádný stres ani shon. Co ty na to?“ Navrhla Ruby a upila ze své horké čokolády. „To nezní špatně.“ Usmála jsem se a přikývla. „Hned po svatbě odjíždí mamka s Paulem na svatební cestu. Aspoň bych nebyla doma sama.“ Souhlasila jsem. „A kam pojedeme?“ Zajímala jsem se. „Co třeba stanování v přírodě?“ Nadšeně jsem vypískla a horlivě přikývla. „To by bylo úžasný! Nikdy v životě jsem nestanovala.“ Zamračila se. „Vážně? Tvůj táta tě nebral kempovat?“ Odfrkla jsem si. „Ten mě bral leda tak na svoje zápasy. Byl hokejista.“ Objasnila jsem a Ruby chápavě přikývla. „Tak si to teď vynahradíš.“ Nevím kdo z nás dvou byl ze stanování víc nadšený, ale pravděpodobně asi já. Ruby znala místo kousek od Londýna, kam ji brával táta, než umřel. Rozhodli jsem se odjet až týden po svatbě, protože Ruby si potřebovala vyřídit volno v práci. Rozloučili jsme se krátce před šestou hodnou večerní a já zamířila domů.

Už když jsem vstoupila do předsíně, ovanula mě vůně Paulových sušenek. „Tak co jsi provedl tentokrát?“ Křikla jsem do kuchyně a vysvlékla se z kabátku. „Copak nemůžu jen tak upéct sušenky?“ Zamračil se Paul, když jsem nakráčela do kuchyně a posadila se na barvou židličku k pultu. Zamyslela jsem se a zavrtěla hlavou. „Ne.“ Povzdechl a přikývl. „Uznávám, je to jistý druh úplatku, na usmířenou. Ale ne pro tebe.“ Sebral mi z ruky sušenku, do které jsem se chtěla právě zakousnout a já se nestihla ani urazit, došla mi totiž jedna podstatná maličkost. „Co jsi udělal mamce?!“ Koho jiného než mamku by si potřeboval usmiřovat? „Sháněl jsem ti trenéra...“ Začal opatrně. „...a zavolal jsem tvému tátovi.“ Vykulila jsem oči a nebyla si jistá tím, jestli jsem dobře slyšela. „Cože jsi?“ Protočil oči a sundal si chňapky. „Chtěl jsem toho nejlepšího trenéra a můj známý mě odkázal na tvého otce. Musel jsem to zkusit.“ Pokrčil rameny. „Ty jsi zešílel?!“ Vyjela jsem na něj. „Mamka nemůže tátu ani vidět! Souhlasila s tím, aby mě trénoval jen proto, že u nás jiný trenér nebyl. Víš vůbec proč se rozvedli?“ Přikývl. „Kvůli tvé sestře.“ Bylo to poprvé za několik let, co jsem se o ní zmínila. „Takže to víš a stejně jsi mu zavolal?“ „Posral jsem to, já vím.“ Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit. „Tohle sušenkami nespravíš. Takže mi je klidně můžeš dát a já ti povím, co dělat.“ Vyjednávala jsem, místo odpovědi ke mně pošoupl mísu plnou sušenek výměnou za záchranu jejich vztahu. Asi jsem měla požadovat víc.

„To je moje holka.“ Smál se Niall a políbil mě do vlasů. Ta část, kdy jsem vyměnila svoje tajemství, jak si udobřit mamku za sušenky, ho pobavila. Byla jsem si jistá tím, že on by udělal to samí. „Měla jsem hlad.“ Bránila jsem se a Niall si mě přitáhl do náruče. „Co jsi mu poradila?“ Zajímal se. „Pojď se mnou a uvidíš.“ Vyzvala jsem ho a zamířila ke dveřím svého pokoje, následoval mě. Vedla jsem ho až na balkón, vedoucí do zadní zahrady.

What is love

Baby don´t hurt me

Don´t hurt me

No more

Baby don´t hurt me

Don´t hurt me

No more

What is love

Yeah

Paul postával na zahradě, hudbu puštěnou na maximální hlasitost a vyřvával text mamčiny oblíbené písničky. Niall se pobaveně rozesmál a začal po kapsách shánět mobil, aby si celou scénu mohl natočit, nebránila jsem mu. Třeba se to dostane i ke klukům z One Direction a přijmou Paula jako šestého čelena kapely. Mamka vykukovala z okna ložnice a smíchy už brečela. „Tohle je vážně tajný trik na udobřování tvojí mamky?“ Nadzvedl Niall obočí. „Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou a ušklíbla se. „Ale i tak to zabralo.“ Pokrčila jsem rameny. „Jsi neskutečně podlá, víš to.“ Zašeptal Niall a věnoval mi polibek, který jsem mu bez váhání oplatila. „Doufám, že jste se pobavili mládeži.“ Křikl na nás Paul ze zahrady. „Promiň, ale nemohla jsem odolat. Mimochodem, zpíváš skvěle!“ Ukázala jsem mu zdvižený palec. „Taky mu to říkám. Další důvod, proč ho miluju.“ Vešla na balkón mamka, očividně se už na Paula nezlobila. Nedokázala být na nikoho dlouho naštvaná, to byla moje tajná zbraň. Počkat a pak se omluvit, ale to ať si Paul zjistí sám.

„Proč jsi Paulovi pomohla?“ Zašeptal Niall, hladící mě po tváři. V ložnici vládla neprostupná tma a budík oznamoval půl druhé ráno, přesto jsme ještě nespali. Leželi jsme v posteli a jen si povídali, s kterým klukem si jen tak do noci povídáte? Bez sexu? Odpovědí zní s Niallem. „To co jsem Paulovi poradila ti přišlo jako pomoc?“ Nadzvedla jsem tázavě obočí. „V jistém ohledu ano. Můžeš říkat co chceš, ale já vím, že jsi mu pomohla, protože nechceš, aby se rozešli.“ Přikývla jsem. „Nechci. A jen mezi námi, ty sušenky by taky zabraly.“ Ušklíbl se a přitáhl si mě blíž k sobě. „Proč se vlastně tvoji rodiče rozvedli?“ O sestře jsem se Niallovi nezmínila, jen jsem mu řekla, že se mamka na Paula naštvala, o důvodu jsem pomlčela. Ale ani tak mě to nezachránilo. Nechtěla jsem mu lhát, ani se na nic vymlouvat, věřila jsem mu, zasloužil si vědět pravdu, aspoň část z ní. Vyklouzla jsem z jeho objetí a sledována nechápavým, Niallovým pohledem zamířila ke svému pracovnímu stolu. Z jednoho šuplíku jsem vytáhla foto album, vrátila s k Niallovi do postele a podala mu ho. Posadil se, vzal si album a chvíli si ho prohlížel. „Ta druhá holka na fotkách, co vypadá úplně stejně jako ty...“ „Je moje sestra Sarah, dvojče.“ Zamračil se. „Zůstala u táty v Kanadě?“ „Zůstala v Kanadě.“ Přikývla jsem. „Ale ne u táty, na hřbitově. Umřela, když nám bylo jedenáct.“ Jen jsem doufala, že mu tohle bude stačit a nebude se v tom už víc šťourat, nemohla jsem mu říct víc, nemohla. „To je mi líto.“ Odložil album a objal mě, hladící mě po vlasech. Cítila jsem se v bezpečí a šťastná, víc jsem nechtěla, ale nebylo mi dovoleno ponechat si ani to málo.