CROSSROAD |One Direction cz|

The day before

Jediná otázka, kdo by si přál pokračování? Koment prosím :)

Podala jsem Niallovi do kabinky další džínsy a vrátila se k otočnému stojanu s mikinami. I přes mé námitky mě vytáhl na nákupy, abych přestala myslet na zítřejší svatbu. „Zvládneš to zítra?“ Ozvalo se z kabinky. „Když budeš se mnou, tak ano.“ Pousmála jsem se a ucítila Niallovi ruce na svém pasu. „Dokud o mě budeš stát, budu s tebou navěky.“ Zašeptal mi do ucha a položil si hlavu na moje rameno. Otočila jsem se čelem k němu a zajela mu rukou do vlasů. Usmál se a spojil naše rty v něžném polibku, který přerušilo až vyzvánění mého mobilu. Neochotně jsem se od Niall odtáhla a zamířila k pohovce před zkušebními kabinkami, kde jsem měla odloženou svoji kabelku. Chvíli jsem se v ní přehrabovala, než jsem konečně vylovila mobil a přijala hovor od Ruby.

„Jsi v pořádku? Jak to zvládáš?“ Spustila hned a mě neunikla naléhavost v jejím hlase. „Je mi fajn, nedělej si se mnou starosti.“ Ujišťovala jsem ji. „Proč ti nevěřím?“ Povzdechla jsem, přidržela si mobil u ucha ramenem a upravila Niallovi límeček kostičkované košile, kterou si právě zkoušel, neskutečně mu sekla. „Dobře, možná mi není tak úplně fajn. Mám takový špatný pocit.“ Připustila jsem. „Ale zvládnu to, nebudu na to sama.“ Vyhledala jsem Niallův pohled a na okamžik se ztratila v jeho dokonale modrých očích. „Ví tvoje mamka, jak se cítíš? Ví o tom, že se svatbou nesouhlasíš?“ Niall zmizel v kabince a já se posadila na sedačku vedle svojí kabelky. „Myslím že ano, ale to není podstatné. Je šťastná Ruby a na tom záleží. Paul není špatný chlap, je pro mamku vším tím, co potřebuje. Miluje ji, víc nechci.“ „Dian, ty jsi ta nejúžasnější osoba s tím největším srdcem, jakou jsem kdy potkala, ale jednou tě to zničí! Jednou tě někdo zraní tak, že už se z toho nedostaneš.“ „To se nestane.“ Ozval se Niall, který slyšel pravděpodobně všechno, co Ruby říkala. „Nedovolím, aby Dian někdo ublížil.“ Řekl odhodlaně a vyšel z kabinky, nesoucí kupu svého i mého oblečení, s kterou zamířil k pokladně. Sáhla jsem po kabelce a následovala ho. „Tvůj rytíř na bílém koni má sice silné řečičky, ale co až přijde na činy, hm?“ Nedala se Ruby. „Nech to prosím být.“ Zaúpěla jsem prosebně. „Jak chceš, zítra se ozvu ano?“ „Dobře, zatím ahoj.“ Ukončila jsem hovor a schovala mobil zpátky do kabelky. Niall už měl zaplaceno a s několik taškami právě vyšel z obchodu ven, přidržující mi dveře.

„Kam teď?“ Zajímala jsem a propletla si s Niallem prsty. Opodál jsem zahlédla pár novinářů, kteří asi chtěli na Paulovu budoucí dcerušku vyhrabat nějako špínu, ale rozhodla jsem se je jednoduše ignorovat, nedělala jsem nic špatného. „Zavři oči.“ Pobídl mě a já se zamračila. „To se mi nelíbí.“ Protestovala jsem. „Věříš mi?“ Přikývla jsem a nepřestávala se mračit. „Tak prosím zavři oči.“ Požádal mě a já mu nakonec vyhověla. „Neboj, je to kousek.“ Jemně mě zatáhl za ruku a vedl kamsi do středu obchodního domu. Asi po pěti minutách jsme se zastavili a Niall mi konečně dovolil oči opět otevřít. Stáli jsme uprostřed zlatnictví a já nechápala, co tam děláme. „Jsme tu správně?“ Zeptala jsem se nejistě a Niall jen protočil oči. „Samozřejmě, že jsme.“ Jeho slova potvrdila prodavačka, která se během chvilky objevila za pultem. „Dobrý den pane Horane, jdete si vyzvednout svoji objednávku?“ Mile se na nás usmála a když Niall přikývl, odběhla zpět do zadní části obchodu. „Tady to je.“ Vrátila se s malou krabičkou, zabalenou ve zlatém papíře a položila ji na pult. Niall ji podal kreditní kartu a sáhl po krabičce, kterou mi vtiskl do dlaní. Už jsem chtěla něco namítnout, ale umlčel mě polibkem. „Žádné námitky princezno, jsi moje a já si vyhrazuji právo tě rozmazlovat, jak budu chtít.“ Zašeptal a kývl ke krabičce. „Rozbal ji.“ Poslechla jsem ho, strhla papír a otevřela sametovou, rudou krabičku, která skrývala stříbrný prstýnek ve tvaru růže, jejíž okvětní plátky byly vykládané malými, sytě modrými kamínky. Ohromeně jsem vydechla a beze slov na prstýnek uchváceně zírala. „Líbí?“ Zdvihla jsem hlavu. „Jestli se mi líbí? Nialle je překrásný!“ Nadšeně jsem se mu vrhla kolem krku a dlouze ho políbila.

Vyšli jsme ze zlatnictví a Niall zamířil k nedaleké restauraci, objímající mě kolem pasu. „To je Niall Horan!“ Zaslechla jsem dívčí jekot a nechápavě se otočila. „Nialle!“ Přidala se k ní další dívka a začala Niallovi nadšeně mávat. Zamračila jsem se a periferní viděním zahlédla fotografa, schovávajícího se za zakrslou palmou. Co to mělo sakra znamenat? „Do háje.“ Zamumlal Niall. „Děje se něco?“ Zeptala jsem se nejistě. Počet ječících dívek se rychle navyšoval, během minuty jich bylo snad dvacet. „Podepíšeš se mi?“ „Můžu tě obejmout?!“ Stála jsem tam jako v transu a můj mozek odmítal pochopit, co se to kurva děje. Ucítila jsem Niallův pevný stisk, táhla mě k východu z obchodního domu, ale moc jsme si tím nepomohli.

Všude okolo nás se tísnily davy ječících fanynek. Volaly Niallovo jméno i jméno jeho skupiny, One Direction. Mávaly mu, pištěly, brečely a snažili se k nám dostat co nejblíž. Samozřejmě nechyběli ani novináři, se svojí zásobou vlezlých dotazů. Ze strany fanynek jsem zaslechla i několik nadávek na moji maličkost, ale v tu chvíli jsem tomu nevěnovala téměř žádnou pozornost. Jak jsem jenom mohla být tak pitomá! Vyděšeně jsem se rozhlížela kolem sebe a odmítavě kroutila hlavou. Ne, to nemohla být pravda, to by mi neudělal. Vytrhla jsem se z Niallova sevření a začala ustupovat zpět do obchoďáku. „Dian počkej prosím, já ti to vysvětlím.“ Žadonil s provinilým výrazem ve tváři. „Co mi vysvětlíš? Že jsi mi celou dobu lhal?!“ Třásl se mi hlas a v očích mě pálily slzy. „Ne, tak to nebylo, Dian prosím.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nech mě být.“ Požádala jsem ho a ucítila horké slzy, stékající mi po tváři. „Ne, to neříkej...“ Udělal krok směrem ke mně a natáhl ke mně ruku. Ucukla jsem. „Už tě nikdy nechci vidět.“ Zašeptala jsem a rozeběhla se odtamtud pryč. „Dian!“ Slyšela jsem za sebou jeho volání, ale nezastavila jsem se.

Na Londýnské ulice se pozvolna snášely provazce deště a smáčely moji uslzenou tvář. Bosa jsem kráčela po kraji chodníku a boty na jehlovém podpatku nesla v ruce. Cítila jsem chlad, prostupující mým tělem, ale nevnímala jsem ho, ne tak, jako bolest, pohlcující mé srdce. Copak si myslel, že na to nikdy nepřijdu? Nechtěla jsem na něj myslet, nechtěla jsem už kvůli němu brečet, nechtěla jsem žít. Vedle mě zastavil černý Land Rover s tmavými, kouřovými skly a okénko spolujezdce sjelo dolů. Za volantem seděl Paul, na tváři ustaraný výraz. „Může tě odvézt?“ Zeptal se nejistě. Přikývla jsem a sedla si na místo spolujezdce. „Je mi to líto.“ Povzdechla jsem a odhrnula si z tváře pramen vlasů. „Tohle je asi první věc, která mi za poslední měsíc ublížila a přitom jsi ji neměl na svědomí ty.“ Zamumlala jsem a objala si pažemi hrudník. Všiml si toho a sáhl na zadní sedačky pro své sako, které mi podal. „Díky.“ Odvětila jsem. „Niall ti nechtěl ublížit.“ Zastal se ho. „Ale ublížil.“ Namítla jsem. „Dej mu šanci to napravit.“ „Nemůžu.“ Špitla jsem. „Bolí to víš? Tak strašně moc to bolí.“ Zavzlykala jsem. „Nemusí to takhle skončit.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Už to skončilo.“