CROSSROAD |One Direction cz|

I love you... (THE END)

Neočekávané rozhodnutí, které se mi zdá jako nejlepší :( máme tu konec a já doufám, že se vám Crossroads líbila a vrhnete se na čtení i mých dalších povídek, kterým se teď budu věnovat :) Všem co četli nekonečně moc děkuju :) obzvlášť jedné osůbce bych chtěla poděkovat za její dokonalé komentáře a proto jsem se rozhodla ji věnovat tuto poslední kapitolu :) 

Nevím, jak tenhle konec nazvat, není to HAPPY END, NENÍ to SAD END, netuším, co to vlastně je a jen doufám, že se bude líbit :) 

Věděla jsem, že to jednou přijde. Věděla jsem, že náš vztah neutajíme před světem navěky, ale až do poslední chvíle jsem doufala, že se o nás novináři nedozví dřív, než to budu moci osobně říci mamce a Paulovi. „Je mi líto, že jste to zjistili takhle.“ Povzdechla jsem a s mobilem u ucha pokračovala v přípravě snídaně. „To je v pořádku zlato. Hlavní je, že jsi šťastná. Jsi doufám šťastná?“ Ujišťovala se. „Jsem, jako ještě nikdy.“ Potvrdila jsem s úsměvem. „Ví o tom Niall?“ Zeptal se Paul nejistě. „Snad ne.“ „Víš doufám, že to před ním nemůžete tajit navěky.“ Ušklíbla jsem se. „Děláš, jako by to snad bylo možné. Je otázka jen pár dnu, než to Niall zjistí, pokud už to tedy neví.“ „Možná by sis s ním měla promluvit.“ Navrhl Paul. „Nemyslím si, že je to dobrý nápad.“ Nesouhlasila jsem. „Já ano.“ Prudce jsem se otočila a setkala se s Liamovým pohled. „Já taky.“ Přidal se k němu Paul.

Nohy mě sotva nesly, špatně se mi dýchalo a měla jsem pocit, že každou chvílí pravděpodobně omdlím. Nechápala jsem, jak se těm dvěma povedlo mě přemluvit, abych za Niallem šla. Celou dobu se mu snažím vyhýbat a pak si to dobrovolně nakráčím rovnou k jeho domu. Ale měli prvdu, musela jsem to udělat. Nechtěla jsem, aby se kvůli mně Niall trápil, protože mi rozhodně nebyl lhostejný.

Niallův pohled: Divil jsem se, že novinářům trvalo tak dlouho, než na Dianin a Louisův vztah přišli. Když jsem ráno uviděl fotku v novinách, nijak mě to nepřekvapilo. Liam mi volal hned ten ten den, co se dali dohromady. Bolelo to, ale byl jsem i zároveň šťastný kvůli Dian. Zasloužila si kluka, který by ji miloval a nikdy by ji neublížil, zasloužila si Louise. Pořád jsem ji miloval a bál se toho, že už navždycky budu, ale takový už život je, krutý a plný zklamání. Když se ozval domovní zvonek, uklízel jsem právě nádobí po snídani. Odhodil jsem utěrku a pospíchal otevřít, čekal jsem, že za dveřmi najdu Paula, nebo Zayna, který si věčně zapomínal klíče, ale stála tam ona.

„A-ahoj.“ Zakoktal jsem nejistě. Pousmála se a mě se na okamžik zastavilo srdce. „Ahoj Nialle.“ Zašeptala a upřeně mi hleděla do očí. „Půjdeš dál?“ Zeptal jsem se nejistě. Jen přikývla a prošla kolem mě do předsíně. Pověsila si kabátek a následovala mě do kuchyně. „Co se stalo? Proč jsi přišla?“ Nechápal jsem důvod její návštěvy. „Já a Louis...“ „Vím to.“ Přerušil jsem ji. Nepotřeboval jsem to slyšet i od ní. „Je mi to líto Nialle.“ Přikývl jsem. „Mě taky, ale můžu si za to sám. Kdybych ti nelhal, všechno mohlo být jinak.“ „Nechci, aby se kvůli tomu něco stalo mezi tebou a Louim.“ Usmál jsem se a zavrtěl hlavou. „Všechno je v pohodě.“ Ujistil jsem ji, že nehodlám Louise obviňovat z toho, že mi ukradl holku, jak to psali některé noviny. Ulevilo se jí. „To jsem ráda.“ „Přišla jsi jenom kvůli tomu?“ Nadzvedl jsem obočí a snažil se držet emoce pod pokličkou. „Ne. Chybíš mi Nialle, celou tu dobu jsi mi chyběl. Nechci, aby to mezi námi bylo takové. Já už ti dávno odpustila, odpustíš i ty mě?“ Zamračil jsem se. „Co bych ti měl odpouštět?“ Nechápal jsem. „Přeci to, jak jsem reagovala. Utekla jsem od našeho problému a odstrčila tě od sebe. Mohli jsme to vyřešit, kdybych se zachovala jinak.“ Takhle jsem nad tím nikdy neuvažoval, ale měla pravdu. „Odpouštím ti.“ Smutně se usmála. „Ale?“ Povzdechl jsem a promnul si obličej. „Ale pořád tě miluju a myslím, že už navždycky budu.“ Přistoupila ke mně a objala mě. Neváhal jsem a omotal svoje ruce kolem jejího pasu. „Taky tě miluju Nialle, ale Louise miluju víc.“ Zašeptala, třásl se ji hlas a neunikly mi ani slzy v jejích očích. Ta slova tolik bolela, ale musel jsem se s nimi smířit, co jiného jsem mohl dělat?

Jak plynuly týdny a měsíce, všechno se měnilo, jen má láska k Dian zůstávala a co víc, sílila. Doufal jsem, že se jednou objeví před mými dveřmi a řekne, že jsem to já, koho miluje víc, že jsem to já, s kým chce strávit zbytek života. Ale to se nestalo. Dian se vrátila ke krasobruslení a přestože hodně trénovala a s Louisem se už tolik nevídala, jejich vztah se držel zuby nehty. Byli spolu šťastní, spokojení. Liam chvíli brblal, že takhle to prostě nemělo skončit. Bál se o mě, jako jediný věděl, že ji pořád miluju a snažil se mi pomoct. Byl jsem mu za to vděčný i když jsem moc dobře věděl, stejně jako Liam, že pomoci mi mohla jen ona. Žil jsem dál svůj život, snažil se na ní zapomenout. Skládal jsem songy, koncertoval, usmíval se na fanynky a rozdával jim podpisy. Snažil jsem se působit šťastně a bezstarostně. Ale hluboko uvnitř, mě to užíralo. A když pak Dian s Louisem oznámili svoje zasnoubení, dostal jsem se na křižovatku, kdy si pokládáte otázky typu, má bez lásky vůbec smysl dál žít? Nejednou jsem jako zbabělec sáhl po žiletce, ale nikdy jsem to neudělal. Možná jsem byl na to příliš veliký srab, možná jsem si jen uvědomoval, že bych tím všem jen ublížil, Dian nevyjímaje. Milovala mě, ne dost na to, aby se mnou byla, ale dost na to, aby ji má smrt ublížila a to jsem nemohl dopustit. Rozhodl jsem se být tu pro ni, stát po jejím boku a pomáhat ji, kdykoli to bude třeba...