CROSSROAD |One Direction cz|

Fate spoke, I wish it was silent

Trailer by @PennyElle

Teploty klesly k pouhým čtyřem stupňům a temně šedá oblaka, halící oblohu, vyhrožovala deštěm. Přitáhla jsem si bílý kabátek blíž k tělu a zachumlala se do své růžové, pletené šály. Byla jsem v Londýně teprve týden a už jsem ho nesnášela.

Zvoneček nade dveřmi vesele zacinkal a uvítal mě tak ve svatebním salónu, kde jsem měla být už téměř před půl hodinou. Obklopilo mě příjemné teplo a vůně právě upečených zákusků. Sundala jsem si šálu a rozepnula si kabátek, rozhlížející se kolem sebe. „Dian! Tady jsem zlato!" Otočila jsem se za matčiným hlasem a se zatajeným dechem na ni zůstala nevěřícně zírat. Vypadala úchvatně, stála na stupínku před zrcadlem a právě si zkoušela svoje svatební šaty.

Od začátku jsem byla proti, se svatbou jsem nesouhlasila a dělala všechno proto, abych ji zabránila. Sama sebe jsem se snad stokrát ptala na to, proč tak vyvádím? Mámin přítel Paul byl milý, hodný, velmi dobře finančně zabezpečený a co bylo hlavní, nadevše mamku miloval, dělal ji šťastnou. Jenže on nebyl můj otec, byl vetřelcem v našich životech, které převrátil vzhůru nohama a ten můj doslova zničil. Kvůli jejich lásce jsem přišla o všechno, o své kamarády, rodinu i o svůj sen. Když mi mamka oznámila, že po sedmi měsících jejich vztahu se zasnoubili a jako bonus se stěhujeme za Paulem do Londýna, na týden jsem utekla k otci a ignorovala všechny její telefonáty a pokus o to, mě zkontaktovat. Ale nakonec mi stejně nezbylo nic jiného, než se s tím vším smířit a přijmout onu skutečnost, že mi otčíma bude dělat Paul Higgins, manažer světoznámé klučičí kapely One Direction, který mi vzal všechno, na čem mi záleželo.

„Mami, vypadáš dokonale." Vydechla jsem užasle. „Děkuju drahoušku, ani nevíš, co to pro mě znamená." Popotáhla a opatrně, aby si nerozmazala řasenku, si hřbetem ruky otřela uslzené oči. „Pojď sem ke mně." Rozevřela náruč a já ji pevně objala. Ano, byla jsem proti svatbě a Paula jsem neměla zrovna v oblibě, ale svoji maminečku jsem milovala a pokud její štěstí obnášelo to, že budu muset snášet Paula a žít s ním v jednom domě, byla jsem ochotna to přijmout a smířit se s tím. „Mám tě moc ráda." Odtáhla jsem se od mamky a ještě jednou si ji s úsměvem prohlédla. „Já tebe zlato." Políbila mě do vlasů a zamířila do zkušební kabinky, aby se mohla vysvléci z šatů. „Kde jsi byla? Přišla jsi pozdě." Připomněla mi. „Našla jsem jeden zimní stadion, chtěla jsem se na něj jít podívat." Zamumlala jsem a nezakryla náznak zklamání ve svém hlase. „A?" Povzdechla jsem. „Nemá to smysl, skončila jsem." Zavrtěla jsem hlavou. „Dneska se vrací Paul, zůstane doma až do svatby." Změnila raději téma a podala mi z kabinky svoje šaty, abych je mohla odnést prodavačce, zatímco se bude převlékat. „Chceme si večer vyrazit na večeři." Oznámila mi. „Užijte si to." Vyšla z kabinky a před zrcadlem si upravila vlasy. „Víš, chtěly bychom, abys šla s námi." Střelila po mě nejistým pohledem a čekala na moji reakci. „Um...nevím, jestli je to nejlepší nápad." Zamumlala jsem, zatímco mamka podala prodavačce kreditní kartu, aby mohla zaplatit veškeré výdaje, týkající se svatby, které si svatební salón naúčtoval. „Nechci, abys tu byla nešťastná Dian. Vím o co všechno jsem tě naším stěhováním připravila a je mi to tolik líto. Chtěla bych ti to vynahradit, stejně tak Paul. On ti nechce nahradit tátu, to nemůže nikdo, ale chce být tvým přítelem, tak mu dej prosím šanci." Povzdechla jsem a neochotně přikývla. „Dobře, půjdu s vámi." Souhlasila jsem.

Paul se rozhodl nás vzít do luxusní a tím pádem určitě i zatraceně drahé restaurace. Jestli tím chtěl udělat na mamku dojem, tak se mu to rozhodně povedlo, štěstím celá zářila. Většinu večeře Paul vyprávěl své zážitky z turné, čímž mě málem unudil k smrti, ti jeho One Direction mě vážně nezajímali. Slyšela jsem pár jejich songů a to bylo asi tak všechno, neznala jsem jejich jména, datum vzniku kapely ani jsem netušila, jak vlastně vypadají. U dezertu Paul konečně změnil téma a jeho pozornost se přesunula ke mně.

„Už jsi přemýšlela, jak to bude s bruslením?" Zajímal se. „Jsme tu teprve týden zlato, ještě jsme si ani pořádně nevybalili." Namítla mamka. Pravděpodobně nechtěla, aby se Paul dozvěděl, že mě stěhováním připravili nejen o domov, ale i o můj sen. „S krasobruslením jsem skončila." Oznámila jsem lhostejně a snažila si udržet masku ledové královny, ve skutečnosti to ale uvnitř bolelo. „Skončila?" Zašeptal Paul nevěřícně. „Ale vždyť se tomu věnuješ už od malička, tolik jsi toho dokázala a ještě můžeš dokázat." Mluvil se mnou jako hrdý otec s dcerou, už jsem chtěl odseknout, ať si laskavě tyhle řeči strčí někam, ale ovládla jsem se. „To je možný, ale v Londýně není žádný vyhovující, zimní stadion a nemám ani trenéra." Pokrčila jsem rameny a dál se rýpala ve svém čokoládovém dortíku. Doma v Kanadě mě trénoval táta, jako bývalý, profesionální hokejista měl jisté zkušenosti a co se krasobruslení týče, všechno co věděl ho naučila babička. To právě ona mě dovedla k bruslím a než zemřela, bývala moji trenérkou. „Copak v Londýně není žádný schopný trenér?" Rozčiloval se Paul. „Nech to být zlato." Chlácholila ho mamka. „Nenechám Julie. Pokud chce tvá dcera trenéra, tak jí seženu toho nejlepšího." „A stadion?" Připomněla jsem mu. „Seženu ti trenéra i stadion." Prohlásil odhodlaně a já se ušklíbla, nemožné. Nejlepším trenérem byl můj táta a mamka by nesnesla, aby mě i nadále trénoval a stadion? Jak chtěl Paul sehnat stadion jsem opravdu netušila. „Hodláš strhnout Big Ben a postavit stadion tam, nebo jak?" Zavrčela jsem tak, aby mě Paul neslyšel, matčině sluchu má poznámka ale neunikla. Vrhla po mě prosebný pohled a já jen protočila oči, tohle bude ještě zábava.

 Kolem půl jedenácté Paul zaplatil, jako správný gentleman pomohl mamce do kabátu a mohli jsme konečně vyrazit domů. Když už jsem si pomalu začínala myslet, že jsem náš první, společný večer přežila bez větších problémů a představ, jak škrtím Paula jeho kravatou, osud se rozhodl dát mi pořádnou ránu pod pás a dát mi tím jasně najevo, že v mém životě mě odteď už nečeká nic dobrého.