CROSSROAD |One Direction cz|

My name is yours

Niall se nám vrací na scénu, aby všechno opět zkomplikoval, už v příští kapitole! :D Pro tuhle kapitolu si ale musíte vystačit s Liamem :) 

Z plánovaného týdne, stráveného mimo civilizaci se nakonec staly dva dny. Důvodem nebylo jen nepříznivé, deštivé počasí, ale taky neschopnost kluků, postavit stany. Druhý den, kdy jsme se přesunuly hlouběji do lesa, jsme byli nuceni spát pod širákem, což bylo sice na jednu stranu super, ale probudit se ráno s obřím pavoukem ve spacáku nebylo nic moc. Pro dobro nás všech jsme se nakonec rozhodli předčasně vrátit a odložit stanování do doby, než se najde schopný stavitel stanů a než se počasí rozhodne nám přestat dělat naschvály. Za dobu našeho kempování byl zaznamenaný nejvyšší počet srážek za poslední dva roky. Někdo nám hold nepřál.

„koupelna!“ Vběhla jsem do předsíně, odhodila svoji tašku na zem a zamířila rovnou do svého pokoje. Napustila jsem si vanu plnou bublinek a hodlala v ní zůstat hodně dlouho. Byla jsem celá promrzlá a špinavá. Možná to táboření nakonec nebyl ten nejlepší nápad, ale kdo mohl tušit, že se to od kempování na zahradě bude tolik lišit? Asi každý, uznávám, trochu jsem to se svým nadšením přehnala, ale když já si tolik přála vypadnout a přestat myslet na Nialla, což se povedlo. „Dian? Zvoní ti mobil.“ Ozvalo se klepání na dveře koupelny. Podle hlasu jsem poznala Liama. „Um…a kdo volá?“ Zajímala jsem se. „Paul.“ „Tak to zvedni, nebo se ho snad bojíš?“ Pobídla jsem ho, bez protestů mi vyhověl. „Haló? Jo tady Liam. Ne, Dian je v pořádku, jen je teď ve vaně, takže nemůže mluvit. Ano, ve vaně.“ Pronesl nejistě. „Ne! Já jsem v ložnici! Nespal jsem s ní! Za co mě máš?! Snažím se tu žehlit Niallův průser, nebudu si přeci přidělávat ještě svůj! To ne, neřekl jsem, že se mi nelíbí…“ Ušklíbla jsem se a dál pobaveně poslouchala jejich rozhovor. „To ty ses ptal, jestli se mi líbí! Ani jsem se jí nedotkl! Tohle bys měl říct spíš Louisovi. Ano našemu Louisovi, to ten po Dian hází okem! Jasně, to víš, že jo, vydloubl si oko a hodil ho po ní! Jak asi myslíš, že to myslím! Já vím, že má El! Tak mu to řekni sám!“ To už jsem se neudržela a vyprskla smíchy. „Ha, ha, ha! Vtipný, radši vylez a pojď vysvětlit Paulovi, že spolu nic nemáme, nebo mě uškrtí páskem.“ Protočila jsem oči, zabalila se do ručníku a zanechávající za sebou mokré stopy jsem cupitala do ložnice.

 „Pane bože!“ Vyjekl Liam když zjistil, že mám na sobě jenom ručník, zakryl si oči a natáhl ke mně ruku s telefonem. Ušklíbla jsem se a přiložila si mobil k uchu. „Ahoj Paule.“ „Vážně s ním nic nemáš?!“ Povzdechla jsem. „Rozdali jsme si to na jídelním stole a v autě. Dvakrát.“ Dodala jsem a snažila se udržet vážný hlas. „To jsem nepotřeboval slyšet.“ „Nic z toho jsme nedělali!“ Křikl Liam zoufale a stále si zakrýval oči. „Bože Liame! Mám na sobě ručník, nejsem tu nahá!“ Protočila jsem oči a posadila se na postel. „Ale pod tím ručníkem jo.“ Namítl. „On je gay?“ Zeptala jsem se Paula, kterému už očividně došlo, že s tím sexem v kuchyni a autě to byl skutečně jenom vtip, protože se smál. „Ne, jen je gentleman. Být na jeho místě Harry, už ten ručník nemáš.“ „Páni, na to že jsi můj otčím, spolu vedeme vážně zvláštní rozhovory.“ Ušklíbla jsem se. „Ehm…no…změna tématu. Jaké je kempování? A kde se v lese vzala vana?“ Uvědomil si onen detail. „Už nekempujeme, vrátili jsme se domů, protože kluci nebyli schopní postavit stany.“ „To jako vážně?“ Ujišťoval se Paul, že si z něj opět nedělám legraci. „Smrtelně vážně. A navíc nám nepřálo počasí.“ Povzdechla jsem. „A jak je v Karibiku?“ Zajímala jsem se. „Perfektně! Vybrala jsi skvělý místo.“ „Já vím, Karibik je jistota. Potřeboval si něco, nebo mě jenom kontroluješ?“ „Tak trochu obojí. Zapomněl jsem, že kluci mají mít rozhovor pro MTV. Už zítra.“ „A proč to říkáš mě a ne jim?“ Nechápala jsem. „Potřebuju, abys na ně dohlédla. Sama víš, jací jsou.“ Zamračila jsem se. „Vlastně nevím, moc dlouho je neznám.“ „Tak ti to řeknu jedním slovem, jsou nezodpovědní. Potřebuji někoho, kdo by zařídil všechny formální věci kolem a postaral se o to, aby všechno proběhlo jak má a hlavně bez úrazu.“ „Copak na to nemáš nějaký lidi?!“ „Nemám nikoho, komu bych plně důvěřoval.“ Uchechtla jsem se. „No, to je fajn. Je hezký, že mi věříš, ale já nemám nejmenší ponětí, co mám dělat!“ Upozornila jsem ho na onen fakt, že o práci manažera nemám ani potuchy. „Není to nic složitého.“ „Když to není nic složitého, proč to do háje nemůže udělat někdo jiný?!“ Nechápala jsem. „Protože nerad nechávám někoho jednat mým jménem a ty moje jméno máš, takže…“ „Počkat, počkat, počkat…“ Zarazila jsem ho. „Jak to myslíš, že mám tvoje jméno?!“ „Sakra…“ Zaklel. „Myslel jsem, že už to víš. Když si Julie brala mé příjmení, změnila ho i tobě.“ Takže ty noviny se nakonec nespletli, opravdu jsem byla Diana Higgins. No, neznělo to špatně. „Fajn. Řekni, co mám dělat.“ Souhlasila jsem s tou šíleností a jen doufala, že to ve zdraví přežiju hlavně já.