CROSSROAD |One Direction cz|

Seven days, no more

Trochu kratší, ale snad nebude vadit :) Jaký máte zatím pocit? Líbí? :) 

Ps. Doporučuji si ke čtení pustit song, který máte v přílohách, psala jsem při něm a myslím, že nejlépe popisuje Dianiny pocity :( 

Bez Nialla byla postel prázdná a chladná. Zamčená ve svém pokoji jsem probrečela celou noc. Kamkoli jsem se podívala, viděla jsem jeho kouzelný úsměv a nebesky modré oči. Každou noc byl se mnou, ležel vedle mě, držíc mě v náručí a najednou byl pryč. Odešel a vzal si sebou kousek mého srdce, který už mi nikdo nedokáže vrátit. Cítila jsem se, jako rozbitá sklenička, jejíž střepy možná posbírali, ale už je nedokázali slepit dohromady. Sedm dní, osud, vesmír, nebo možná Bůh, přijde na to, čemu věříte, nám dal jen těch pouhých sedm dní.

S tmavými kruhy pod očima jsem krátce před sedmou hodinou ranní opustila svůj pokoj a zamířila do kuchyně. U jídelního stou seděla mamka, ohřívající si ruce o hrnek horké kávy. „Spala jsi?“ Zeptala se mě posmutněl a věnovala mi soucitný pohled. Jen jsem zavrtěla hlavou a posadila se ke stolu naproti ní. „To bude dobré holčičko, uvidíš.“ Chlácholila mě. „Kdy? Za měsíc? Rok?“ Povzdechla, vstala a pevně mě objala. „To nevím zlatíčko.“ Zašeptala a hladila mě po vlasech, zatímco mi po tváři sklouzla osamělá slza, už jsem nemohla ani brečet. „Možná by jsi měla zítra odjet s námi.“ Navrhla, jen jsem zavrtěla hlavou. „Budu s Ruby.“ Připomněla jsem ji. „Jak chceš. Kdyby jsi se rozmyslela, stačí říct.“ Přikývla jsem a vstala od stolu, potřebovala jsem se něčím zaměstnat. V obývacím pokoji jsem našla Paula. Seděl v křesle a četl si nějaký časopis, jehož titulní strana mě upoutala kvůli fotce mě a Niall před obchodním domem. Titulek hlásal: „Niall Horan a Diana Higgins, zatajený vztah je venku.“ Netušila jsem, kdy přesně jsem přijala Paulovo příjmení, musela jsem se na to později zeptat mamky. Ano, přesně takovými myšlenkami jsem se snažila rozptýlit svoji mysl, marně. Když jsem opět vešla do pokoje, můj pohled padl na otisk Niallovi ruky nad mojí postelí. Sesula jsem se na zem a složila tvář do dlaní. Nemohla jsem být s ním a nemohla jsem být ani bez něj.

Mobil pohozený na mé posteli začal vyzvánět a donutil mě tak vstát z podlahy a jít ho zvednout. „Ruby já...“ Zlomil se mi hlas a jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat, byly zoufalé vzlyky. „Dian?! Dian co se stalo?! Co se děje?!“ „Přijeď sem prosím.“ Třásl se mi hlas. „Adresu zlato, dej mi adresu Dian, jinak se k tobě nedostanu.“ Zaprosila. Nadiktovala jsem ji adresu a jen doufala, že bude správná. „Hned jsem tam, vydrž, to bude dobrý.“ Bez rozloučení jsem hovor ukončila. Na displeji svítila obálka s číslem třicet. Přesně tolik zpráv mi Niall poslal, dovolat se mi pokoušel téměř padesátkrát a nechal mi několik vzkazů v hlasové schránce. Ani jednu zprávu jsem neotevřela, naráz jsem je vymazala a litovala, že to samé nejde udělat i s mými pocity a myšlenkami na něj. Ruby dorazila během deseti minut, mamka ji dovedla do mého pokoje a opustila ho, až když jsem ji ujistila, že jsem naprosto v pořádku a nic od ní nepotřebuji.

Nebýt Ruby, pravděpodobně bych to nezvládla. Požádala jsem ji, aby se mnou šla i na svatební hostinu, na obřad jsem ji tahat nechtěla. Souhlasila, že se mnou zůstane, dokud ji budu potřebovat. Jo, to už jsem od někoho slyšela. Obřad se měl konat přesně v poledne, blázinec s přípravami ale vypukl už po osmé ráno. Až do doby, než nás vyzvedla limuzína, jsem neopustila pokoj a nikoho, kromě Ruby, k sobě nepustila.

Niallův pohled: „Jsi neskutečný idiot.“ Zamumlal Liam a snažil se mi uvázat kravatu. „Nechceš o tom složit třeba song?“ Zavrčel jsem. „Říkal jsem ti to, my všichni jsme ti to říkali.“ Věnoval mi zklamaný pohled a přesunul se k Zaynovi, který s kravatou bojoval podobně, jako ještě před chvílí já. „Měli jste pravdu, a co s tím? To mi Dian nevrátí.“ Odsekl jsem. „Ty, ty a zase opět jenom ty!“ Vyjel Louis. „To jak se cítí ona tě nenapadlo? Už takhle neměla Paula ráda, o nás nemluvě. Co myslíš, jak moc ho asi bude mít ráda teď?! Měl jsi ji říct pravdu!“ Vyčítal mi Louis, měl pravdu, stejně tak Liam. Povzdechl jsem a promnul si oči. Celou noc jsem nespal a snažil se Dian dovolat. „Napravím to. Najdu ji na svatbě a omluvím se ji.“ „Omluvíš se?“ Odfrkl si Liam. „Vážně si myslíš, že tohle zpraví omluva?“ Nadzvedl obočí. „Fakt mi pomáháš brácho, díky.“ Před dalším Liamovým kázáním mě zachránil domovník zvonek. „Jdu tam.“ Hlásil Harry a odběhl do předsíně. Vrátil se během chvilky a nebyl sám. „Paule já...“ Začal jsem, ale zarazil mě. „Nechci nic slyšet. Měl jsem tě rovnou vyhodit, když jsi k nám vlezl okem a tohle by se nestalo. Je to stejně moje chyba, jako tvoje.“ S tím ke mně natáhl ruku s rudou, sametovou krabičkou. „Nech Dian být. Ona se z toho dostane, ale ne když se kolem ní budeš motat ty. A tohle ti neříkám jako tvůj přítel Nialle, ale jako Dianin budoucí otec, i když nevlastní.“ Předal mi krabičku a kývl na kluky. „Je nejvyšší čas vyrazit pánové.“