Padesát narozenin

Prolog

Tma dopadající na Londýn těžkne. V temných uličkách byste přes ni neviděli ani na krok. Všude se rozléhá ticho, neobvyklé ticho, které ruší šum. Tiše došlapující postava se prochází ulicí stejně tiše a nenápadně jako samotný její stín, který oživuje jen žlutavé světlo pouliční lampy.

V tiché ulici občas uslyšíte zvuky, taxíků nebo autobus, který právě projel kolem, hudbu, která se na chvilku ozve skrze otevřené dveře, když vychází zamilovaný pár. Zvláštní to noc, je tišší než obvykle, Londýn teď opravdu nic neruší, jen ty stíny a originály, které se plíží stejně tiše nažloutlým světlem lamp.

Malý muž leží na dece své nerozestlané postele s notebookem po ruce. Spí a jeho počítač ho jemně ozařuje zářivým a tajemným světlem, aniž by ho vzbudil.

V pokoji jen o několik stěn dál sedí v křesle vysoký muž, kudrny mu volně splývají a ruce má složené do stříšky pod bradou. Tiše přemýšlí. Je unavený, ví to, ale nechce si to přiznat, koneckonců, celý týden nespal. Ale teď ne, teď také nemůže, nejdřív to vymyslí a dá dohromady, až pak si zdřímne.

O patro níže se jen ozývá tiché oddechování, které nechce rušit půvab dnešní klidné noci. Postarší domácí leží schoulená v peřině ve své staromódní noční košili. Její zavřená víčka a klid napovídají, že spí.

V Londýně, je ticho. Klidná noc čeká všechny obyvatele. Světla dnes vrhají takovou zvláštně poklidnou záři, která pomáhá udržovat tuhle prazvláštní náladu.

Hnědovláska leží ve své bílé a sametové posteli. Vedle ní jen klidně vrní její mourovatá kočka. Jemně jí ze spánku drbe kožíšek. Jako v transu se probírá její jemnou srstí.

Muž středního věku otevírá lednici, která však obsahuje čistě jen to bělavé světlo, které vydává. Drobný povzdych muže v obleku vystihl všednost téhle situace z jeho pohledu. Posadil se tedy raději na rám své postele a počal rozvazovat polobotky.

O několik ulic dál si muž s prošedivělým vlasem v klidu oddechuje vedle své manželky a nic ho neruší, tichá to noc, normálně by ho jistě už vzbudilo nějaké to policejní auto, ale dnes nic, svatý klid.

V prázdné kovové místnosti seděla žena na okraji postele, už ji to přestalo bavit. Vstala, došla do rohu místnosti, kde stály o zeď opřené housle a vedle nich smyčec, lehce si je položila na rameno a začala hrát jemnou, tichou a tesknou melodii.

Kdesi na kraji Londýna, ležel ve velké posteli černovlasý muž, jeho tmavýma očima hypnotizoval postavu svého blonďatého přítele, který už s pocitem bezpečí oddechoval. Vztáhl k němu ruku, lehce ho pohladil po rameni, usmál se a také odložil hlavu na polštář.

Ticho se neslo ulicemi jako snad ještě nikdy. Dívka nakonec naposledy otřela své prsty o jemný polštářek vedle ní a usnula. Žena nakonec dohrála tesknou melodii a lehla si na tvrdou matraci své postele. Muž nakonec usnul po boku svého milého. A nakonec i ten kudrnatý dlouhán povolil své ruce a usnul v křesle ve svém obleku. A muž s prázdnou lednicí usl s výhledem na to, co si zítra dá někde v kavárně k snídani.