Padesát narozenin

#4

Přede dveřmi bytu na 221B Baker Street postávala nervózní dívka. V ruce držela složku s papíry a na ní měla položený drobný balíček ovázaný rudou stužkou. Přitiskla si desky i s balíčkem silně k hrudi a tiše nervózně přecházela přede dveřmi. Nikdo o jejím příchodu zatím neví, nebo to si alespoň myslela.

„Molly! Pojď už dál! Já vím, že už tam popocházíš nejmíň deset minut.“ ozval se hlasitě hebký hlas jejího detektiva.

Chvíli přemýšlela jestli nemá raději utéct, ale pak si vzpomněla, že drží v ruce něco důležitého. Ta složka se mu musela dostat do rukou. Stejně o mě nestojí, řekla si v duchu Molly a strčila ovázaný balíček rychle do kapsy kabátu. Zhluboka se nadechla, zatáhla za kliku a vešla. Detektiv pozvedl hlavu od mikroskopu a prohlédl si ji od hlavy k patě.

„Tohle ti nesu, kvůli tomu utopenému.“ usmála se lehce Molly a odložila složku na jeho stůl ihned vedle jeho kahanu.

„Molly,“ řekl černovlasý a povstal, takže se tyčil vysoko nad ní „poslouchej,“ udělal ještě jeden krok, dostal se blíž a ona znervózňela ještě víc „kvůli složce bys tam tak dlouho nervózně nepostávala. Co se děje?“

Jejím drobným tělem proběhl silný záchvat vzteku, jak se vůbec ještě může ptát, co se děje, vždyť to už musel vydedukovat, určitě nejmíň tisíckrát. Však ta jeho mysl byla geniální a přesně to se jí na něm, samozřejmě mimo jiné, líbilo.

„Co se děje?“ zeptal se znovu, což Molly překvapilo, protože on se jen málokdy staral o někoho jiného než sebe, natož ji, většinou se strachoval o Johna.

„Přiznej se,“ řekl „vždyť víš, že už stejně dávno vím, že ti ten problém napůl vykukuje z kapsy.“

„Tak proč si to teda nevydedukuješ sám?“ zeptala se ho mrzutě a ironicky.

„Chci, abys mi to řekla sama.“ odpověděl.

„Všechno nejlepší já narozeninami Sherlocku.“ Štěkla mrzutě a podala mu balíček tak rázně, až se tím sama představila, pak rychle vyběhla ze dveří.

Sherlock vzal do ruky jeden konec stužky a jemně svými dlouhými prsty zatáhl. Pomalu sundal zbytek mašle a odložil ho na stůl. Vzal do ruky konec balícího papíru a opatrně ho začal sundávat. Uvnitř našel jen bílou krabici. Sundal z ní víčko a uviděl měkký pěnový materiál do kterého se balí křehké věci. Sundal i obdélníkový plát toho měkkého a uviděl sadu nových čoček k jeho mikroskopu. Musel se usmát, přesně věděla, co mu udělá radost. Jediné co úplně nechápal byl důvod, proč se na něj naštvala, ale to ho teď příliš nezajímalo, jelikož se dal do vyměňování čoček.

„Johne?!“ zavolal, když skončil.

„Ano Sherlocku?“ ozvala se odpověď odkudsi z Johnova pokoje.

„Kdy má Molly narozeniny?“

Malá brutenka se probrala ve velké posteli po boku svého kocourka ve vcelku smíšené náladě. Obrátila se na druhý bok, čímž probudila chlupatou kouli se kterou sdílela pokoj. Její digitální budík ukazoval za pět minut půlnoc. Znovu se položila na polštář a malá kulička přes ní přeběhla a usadila se pod její rukou.