Padesát narozenin

#10

Do pokoje pronikalo několik paprsků světla, možná za to mohly špatně zatažené závěsy, možná to, že dnes na obloze nebyl ani mráček. S každou minutou se sluneční paprsky posouvaly blíž k bledé tváři klidně podřimujícího detektivního konzultanta. Najednou se první neposedný proužek světla pomalu vyšplhal na jeho tvář a začal ho hřát. O chvíli později už světlo dopadalo i na jeho víčka za kterými se skrývaly oči, které nikdy nevypadají stejně.

Pomalu rozevřel oči a vyhlédl ven. Skrze škvíru mezi záclonami. Slunce už bylo vysoko na obloze, dnes si přispal. Převalil se na druhý bok, posadil se na okraj postele a svými teplými chodidly došlápl na studené parkety. Udělal rychlý krok a zastavil se na koberci. Někde by tu měly být jeho boty. Lehce nahmatal prsty na noze špičku jedné ze svých polobotek, které ležely napůl zakoplé pod postelí. Sehnul se a vytáhl je. Položil je doprostřed koberce a popošel ke skříni, odkud vytáhl černý oblek a bílou košili.

Rychle se převlékl, nazul polobotky, načež ještě rukávem otřel chlup z koberce, který se mu přichytil na jednu ze špiček. S lehkým zavrzáním vstoupil znovu na parkety a namířil si to do kuchyně. Ihned poté co došel k lince, postavil vodu na kávu. Z nějaké poličky vytáhl hrnek, který nevypadal zrovna nejčistší. Vyhrnul si tedy rukáv a hrnek, spolu s jeho rukou, na chvíli spočinul pod proudem ledové vody. Ačkoli sám moc dobře věděl, že tohle nemá téměř žádný účinek, připadal si i přes to spokojenější.

Do hrnku postaveného na lince nasypal lžičku kávy a zalil ji horkou vodou. Svými dlouhými prsty popadl ucho hrnku a přesunul se do svého oblíbeného křesla. Hrnek odložil vedle na zem a vytáhl notebook.

Najednou uslyšel kroky nezaměnitelné kolíbavé chůze. Do pokoje vcházel John, který si pomalu dopínal vrchní knoflíčky na košili. Nevypadal zrovna dvakrát probuzeně. Došoural se k lince a zamumlal něco Sherlockovi na pozdrav. Vytáhl hrnek, který byl překvapivě docela čistý. Nasypal do něj kávu stejně jako předtím Sherlock. Taktéž ji poté zalil.

„Dobré ráno Johne.“ pozdravil ho teprve Sherlock, jelikož věděl, že John už je natolik vzhůru, aby ho vnímal.

John se unaveně zapřel rukama o linku ve snaze zůstat ještě chvíli v kontaktu se zemí jen nohama. Zívnul si a vyrazil směrem kolem Sherlockova křesla ke stolu. Cestou ale naneštěstí zakopl o Sherlockův hrnek kávy, který se rozlil na koberec.

„Johne! Dávej pozor!“ prohlásil Sherlock naštvaně, mezitím, co již odkládal notebook někam poblíž.

Svými dlouhými ráznými kroky vyrazil do koupelny pro hadr. Když se vrátil, vysušil skvrnu, co to jen šlo. Navždy tam po ní zůstane obrys, jako památka na ten zvláštní den, co detektiva konzultanta a jeho malého společníka doktora Watsona ještě čeká...

___
Jsem zpět! Museli jste si počkat zatraceně dlouho, ale vrátila jsem se a se mnou už je tu i jeden ďábelský plán.