Padesát narozenin

#8

V tu chvíli Johnovi přišel informační E-mail, očekával další z bláznivých a pro něho nesmyslných komentářů typických pro Sherlocka. Přečetl si ho a začal na něho zírat. Moc jednoduché. Myslí to vážně, nebo je to jen nějaká šifra? Má vůbec na mysli jeho? Johnova mysl se rozjela na plné obrátky. Nemohl si to nějak racionálně vysvětlit. Přemýšlel, Sherlock už je vzhůru, takže se co nevidět objeví v obýváku.

Co má udělat? Zeptat se ho na to? Tvářit se nenápadně? Vyslýchat ho? Odejít včas pryč, třeba na nákup? Nebo že by mu snad řekl pravdu? Že by mu udělal snídani? Rozmýšlel se dlouho, sice býval vojákem, ale teď byl zbabělec. Nebylo to jako plnit rozkazy, bylo to něco pro něho důležitějšího. Vzal kus poznámkového papíru a na něj tři slova, slova, která mu můžou zničit, a nejspíš zničí, život.

Otevřel Sherlockův notebook a položil lísteček na klávesnici, pak ho znovu zaklapl a vrátil ho na místo. Sám si vzal mobil, oblékl si bundu, vzal si deštník, boty a vyšel ven na déšť. Zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu a vyrazil po mokré ulici někam dál. Cítil drobnou úlevu, ale zároveň ho sžíralo, že Sherlockovi nechal vzkaz. Tohle nemůže dopadnout dobře. Vešel do dveří nějaké kavárny a usadil se do jednoho z měkkých křesílek.

Sherlock vešel do obýváku, John nikde. Ve tváři měl výraz, který na ní snad ještě nikdo nikdy neviděl. Bál se a zároveň měl starost. Nakonec zvolal jeho jméno. Odpověď nikde, všude jen ticho. Třeba mu odpověděl na jeho komentář na blogu, napadlo detektiva, připadalo mu dal zvláštní, že mu to neoznámila žádná notifikace. Vzal do ruky svůj notebook a plácl sebou do křesla. Zdvihl obrazovku a vypadl na něj papírek.

Miluji tě Sherlocku. Stálo na něm Johnovým písmem. Bylo vidět, že obzvlášť na jeho jméně si dal záležet, takhle hezky napsané už ho Sherlock nějakou chvíli neviděl.

„Taky tě miluju Johne.“ zašeptal si detektiv tiše sám pro sebe.

„Johne!“ zavolal znovu, ale pořád mu nikdo neodpovídal. Sherlock vstal a rozběhl se svými dlouhými kroky po jejich drobném bytě. Vběhl do koupelny, nikde nikdo, ani za stěnou sprchového koutu. Vyběhl do chodby a běžel dál. Johnův pokoj. Zastavil se přede dveřmi, došlo mu, že tam nikdy vlastně nebyl, když tedy nepočítá ty chvíle, kdy pozoroval spícího Johna a naslouchal jeho jemnému oddechování jen pro světle lamp, které do místnosti vcházelo oknem. Vešel dovnitř, byl to útulný malý pokojík, nejvíc ho ale zaujal stůl. Byly na něm téměř jasně čitelné nápisy: Miluji toho anděla, který vypadá při spánku tak nevinně. Proč to prostě není fér. A několikrát jen samotné jeho jméno. Sherlock. Vypadalo to, jako by se nápisy snažil skrýt, ale nedařilo se mu to. Sherlock si povzdechl a běžel se ještě podívat do svého pokoje, jestli náhodnou John není tam.

___
Tak to vypadá, že nás čeká ještě třetí část. A já doufám, že vás to baví. Mějte se hezky a já jdi ponocovat. ;D