Padesát narozenin

#13

Jistě, že už tu propisku někde viděl. Kovová, bez jakéhokoli loga, ne úplně velká, takže ideální k diáři. Byla Mycroftova, naposledy ji viděl, když si jeho bratr něco zapisoval.

Vzal propisku mezi své dlouhé prsty a do svého zápisníku s ní udělal pár čárek. Stejný odstín inkoustu jako na vzkazu pro Lestrada. Mycroft tu byl, co by tu ale dělal? A proč by pak Molly psala Lestradovi vzkaz, vždyť Mycroft tu byl nejspíš přesně kvůli tomu. A kde je tedy Lestrade?

Sherlockovy myšlenky mu vířily hlavou, zatímco John jen neslyšně postával opodál. Sherlocka nic nenapadalo. Vlastně, od čeho tu má Johna.

„Mycroft tu byl, před nebo ve stejný čas jako Molly.“ Konstatoval.

„Takže spolu nejspíš mluvili.“

„Jak očividné Johne.“ prohlásil Sherlock nevzrušeně a doufal, že z jeho malého společníka vypadne nějaký spásný nápad.

„Kde se vůbec tedy vzal vzkaz pro Grega? Musela vědět, že ho tvůj bratr hledá.“

Sherlockovou tváří právě v několika zlomcích sekundy proběhl výraz přemýšlení načež ho ihned vystřídal výraz, který jasně říkal, že detektiv na něco přišel.

„Nejde o to kde, ale kdy Johne.“ prohlásil Sherlock a pousmál se.

Okamžitě vytáhl z kapsy svého kabátu mobil a vytočil číslo vrátnice Scotland Yardu. Zjistil, že až na ně od včerejšího večera v Lestradově kanceláři určitě nikdo nebyl.

„Hooperová tam ten vzkaz nechala už večer, protože to nebyl účel.“ oznámil nejnovější dedukci.

„Jak jako nebyl účel?“ zeptal se nechápavě John.

„Nešlo o vzkaz, šlo o ten papír s nápisem jako takový. Šlo o stopu.“

„A kam vede ta stopa?“ zeptal se John, protože věděl, že tohle je přesně otázka, kterou chce Sherlock slyšet, aby mu už konečně řekl, jak to tedy vlastně je.

„Za tím, kdo tohle vymyslel.“

„Takže?“ zeptal se John, jehož to už začínalo trochu otravovat.

Sherlock ho ale neposlouchal. S mobilem u ucha vytáčel číslo svého bratra do práce, tedy na místo, kde by měl obvykle být.

„Pan Holmes není momentálně dostupný, zanechte mu vzkaz.“ ozvala se hlasová schránka.

„Pojď Johne.“ Kývl Sherlock a vyrazil pryč, tentokrát už najisto.

O chvíli později už oba znovu vyskakovali z taxíku na ulici. Vešli do bytového domu. O chvíli později se zastavil před dveřmi a Sherlock rázně zaklepal. Chvíli se nic nedělo, ale pak se dveře rozletěly.

„Všechno nejlepší!“ ozvalo se několik nadšených hlasů a mezi nimi byl jasně slyšet jeden otrávený, ten Mycroftův. Molly, Greg a Sherlockovi rodiče se na něj mile usmívali.

„Aha.“ řekl Sherlock, který byl značně překvapený.

„Už musím jít.“ dodal a rychle odkráčel.

„Chtěli jsme mu popřát šťastné narozeniny.“ začala se svěřovat paní Holmesová Johnovi „A tak nám Mike pomohl.“

Mycroft hodil po všech znechucený výraz a radši si šel sednout na druhý konec pokoje. John se pousmál a vešel dovnitř.

Starší Holmes se probudil s vcelku vyděšeným výrazem na tváři. Jak mohl takovou blbost vůbec vymyslet? Ještě, že to byl jen sen. Otočil se na druhý bok a řekl si, že to zaspí...