Padesát narozenin

#6

Sherlock popocházel po bytě a opět se nudil, sotva vyřešil jeden případ, vždycky by už potřeboval druhý. Na chvíli se posadil na židli k mikroskopu a zahleděl se na cytoplazmu. V podstatě ho to nezajímalo a nefascinvalo, ale nudil se, že by do zdi střílel. Za chvíli zvedl hlavu od mikroskopu a pozoroval Johna horlivě píšícího na svém notebooku.

„Píšeš blog?“ zeptal se ho znuděně a naprosto zbytečně.

„Jo, píšu o té ohořelé kostře.“ odpověděl nezaujatě John a pokračoval v nepravidelném vyklepávání do kláves.

Sherlock se zvedl ze židle a podal si své housle. Lehce je položil na své rameno a jemně položil svou ostře vyrýsovanou tvář na podbradek. Přidržel si housle bradou a opatrně dotáhl žíně na smyčci. Lehce natáhl svou ruku a odložil svůj dlouhý ukazovák na strunu D. Pak druhou rukou lehce přejel smyčcem po strunách a začal hrát překrásnou melodii. Tutéž, co skládal včera o půlnoci, jak si John dobře všiml. Smyčec proklouzával z jedné struny na druhou a Sherlock hbitě střídal prsty na hmatníku.

Hrál dlouho, možná dobrou hodinu, tedy přesněji do momentu, než se od notebooku a prázdného hrnku od earl grey neozval John s tím, že pro něj má drobný případ. Sherlock přiskočil za jeho záda, poslepu odložil housle a smyčec na stůl, načež začal hbitě číst E-mail od jednoho ze čtenářů Johnova blogu. Chvíli analyzoval, co přečetl a nakonec odeslal jednoduchou a stručnou odpověď: Byla to tchýně. S pozdravem Holmes.

Chvíli pak zase poskakoval po bytě od ničeho k ničemu. Nakonec s sebou plácl do křesla a začal sledovat nějaký televizní pořad. Muž v obleku tam zpovídal celebrity, alespoň tak to on sám pochopil. Najednou tam mezi ně přišel nějaký herec, Benedict Cumberbatch, jak Sherlock záhy zjistil. Uslyšel Johnův nevěřícný povzdech. Otočil se a uviděl Johna, který s otevřenou pusou hypnotizoval televizní obrazovku.

„Co se děje Johne?“  zeptal se.

„O-on vypadá jako ty!“ řekl John a zavřel pusu.

„Hloupost.“ prohlásil Sherlock a ještě jednou si toho muže v televizi pořádně prohlédl.

Nakonec televizi vypnul a jen tam tak seděl a koukal do stropu. Najednou se ale rozezněla jeho vyzváněcí melodie a on samým nadšením vyskočil na nohy, když ale přečetl, kdo mu volá, koutky mu hned spadly, matka. Odložil svůj mobil jemné na stůl a nechal ho dozvonit. Mezitím si jen znovu lehl do křesla. Za chvíli se ozval i Johnův telefon. John ho vytáhl z kapsy a přiložil ho k uchu.

„Dobrý den, paní Holmesová.“ slyšel jen Sherlock jeho slova, kde proboha vzala jeho máma číslo na Johna?

„Jistě, vyřídím, taky se mějte hezky.“ položil John hovor.

Sherlock se na něj zadíval s otázkou v očích.

„Máma s tátou ti přejí všechno nejlepší k narozeninám a pozdravují, prý jim máš zvedat telefony.“ vzkázal John vše, co měla Sherlockova matka na srdci.

Černovlasý muž se převalil na druhou půlku své postele a nevědomky si odhrnul jeho kudrnaté havraní vlasy z obličeje, takže mu teď světlé a jemné měsíční světlo dopadalo na jeho světlou kůží a krásně zviditelnilo každý neopakovatelný záhyb jeho téměř dokonalého obličeje.

___
No, a příště už nejspíš dojde na nějaký ten Johnlock (nemůžu vynechat ani jediný ship, nebylo by to fér).