Change Is Life [Marcus&Martinus CZ] ✔

24💕

Thea

Umývala jsem nádobí po nedělním obědě a z očí se mi opět nádherně kutálely slzy. S tímhle se prostě vyrovnat nedá. Kdybych o to aspoň přišla nějakou nehodou, ale ne. Já si to prostě nechala vzít úmyslně bez jakýchkoliv odporů. Tak příšerně moc bych si přála vrátit čas. Kdyby to šlo, mohla bych touto dobou už nakupovat výbavičku.

,,Theo," přišla do kuchyně mamka a otřela mi kapesníčkem slzy. ,,Už se tím netrap. Je to prostě jen děvkař, kterého nezměníš, ani kdybys mi nabídla miliony."

Kdybys tak věděla mami, kdybys tak věděla. Neřekla jsem jí o tom. Ani taťkovi. Vím, že by mě nezabili, ale ten pocit, že jsem je zklamala by mě sžíral ještě víc. Vím, jak oba milují děti.

,,Nech to, já už do domyju," odehnala mě od dřezu a sama si vzala houbku na mytí. Jen jsem se trochu pousmála a vydala se do obýváku. Táta seděl u počítače a projížděl si pracovní dokumenty. Sedla jsem si na gauč a napila se již předem připraveného kapučína. Pak se domem roznesl zvonek.

,,Theo, zlatíčko. Zašla bys tam? Chybí mi dodělat poslední stránka," houkl na mě taťka od počítače a mě nezbylo nic jiného, než se zvednout a poslušně odkráčet otevřít. To mě ještě nenapadlo, kdo před těmi dveřmi bude stát.

,,Co tu chceš?" Jediný pohled na něj stačil, aby se mi celý život po jeho boku odehrál znova od začátku. Nečekala jsem na nic, co mi řekne.

,,Vypadni!" Zavrtěla jsem hlavou a měla v plánu zavřít. Ale nedal mi možnost. Strčil nohu do dveří, čehož jsem si nevšimla a nohu mu přibouchla.

,,Au," zasyčel a přinutil mě tam znovu otevřít.

,,Promiň," hlesla jsem.

,,Theo?" Nechci od něj nic slyšet. Všechno to zničil. Mohlo to krásné fungovat, ale jemu na ničem nezáleží. A na mě už vůbec ne.

,,Nech mě," chtěla jsem znovu zavřít, ale opět mi nedal příležitost.

,,Poslouchej mě prosím," chytl dveře a znemožnil mi tak přivřít mu i nos.

,,Ne, ty poslouchej mě!" Došla mi trpělivost. ,,Já myslela, že ses kvůli mě změnil! Ale ne! Stále chlastáš, kouříš a co je nejhorší, stále si musíš každou chvilku ulevovat na nějaké jiné! Já si myslela, že ke mně aspoň něco cítíš, ale to jsem se příšerně spletla! Dělal sis ze mě loutku a já byla ještě taková kráva, že jsem skákala, jak si pískal! Dokonce se ti povedlo mě dotáhnout i do postele, takže gratuluji! Byl jsi první! Stačí? A teď mě laskavě nechej žít můj život! S někým, kdo mě bude mít opravdu rád!"

,,To je sice všechno moc pěkné, ale jestli ti to pořád ještě nedošlo, já nejsem Marcus," zatřásl se mnou. Ztuhla jsem.

,,M-Martinus?" Zakoktala jsem. To nemůže být pravda. Jo, Marcus sice vypadá trochu jinak, ale co by tu dělalo jeho dvojče. Zřejmě mu došlo, jak mě tím vyvedl z míry.

,,Na vysvětlování bude dost času později," mrkl na mě. ,,Ale teď jde o Maca. Říkala jsi, že chceš žít s někým, kdo tě bude mít opravdu rád? Stačil by ti jako důkaz, kdyby kvůli tobě někdo skočil pod vlak?"

,,Cože?!" Vůbec jsem nechápala, o čem to tu teď mele.

,,Marcuse operují a vypadá to fakt blbě."

Zastavilo se mi srdce. Teda, jen na chvilku, ale i tak. Ne, to nemůže být pravda. Jen si ze mě dělá srandu. Nebo se mi to jen zdá. Štípla jsem se. Ne, žádný sen. Jen tvrdá realita. Zatočila se mi hlava a nohy mi vypověděly službu. No, Martinus mě stihl včas zachytit, jinak bych se tvrdému pádu asi nevyvarovala.

,,Musím za ním," zašeptala jsem. ,,Musím za Marcusem."

Martinus potřásl hlavou. ,,Odvezu tě tam."

*

,,Marcus Gunnarsen!" Vychrstla jsem to na tu ženskou na informacích, až se mě lekla. Něco naťukala do počítače a pak se obrátila zpátky na mě.

,,Právě ho operují, musíte si počkat. Posaďte se, hned jak bude po všem, přijde za vámi doktor," ukázala do chodby s volnými židlemi. Nejprve jsem ji nechtěla poslechnout, klidně bych i vtrhla na ten sál. Pak mě ale Martinus popostrčil anjá se musela rozejít.

,,Možná na to není zrovna nejlepší doba," začal, když jsme se posadili. Sáhl si do kapsy a vytáhl obálku s mým jménem. ,,Ale tohle leželo dneska ráno na Marcusově posteli."

Neváhala jsem. Vytrhla jsem mu obálku z ruky a co nejrychleji ji otevřela. Nakonec jsem rozložila dopis a začetla se do řádků.

Moje nejmilejší Thee (takhle jsem ti mohl říkat vždycky jen já, ach, kde jsou ty časy),
já už to dál nedokážu. Žít v životě, ve kterém nejsi ty. Nevydržel bych to bez tebe. Každá ta chvíle, kdy nejsi se mnou mě neuvěřitelně sžírá. Mé srdce patřilo vždycky jen tobě. Ty jsi byla první, která se odvážila mi pomoc, i přes to, jak jsem se k tobě ze začátku choval. Byla jsi jako moje naděje, že existuje lepší svět. Že není všechno ztraceno. Dokázala jsi mi pomoc. A za to jsem ti nesmírně vděčný. Těch pár měsíců, co jsi byla v mém životě byly ty nejdokonalejší, co jsem kdy zažil. Chci abys věděla, že tě miluju nejvíc, jak to jen jde. Stejně tak bych miloval i naše dítě. Kdybys mi jen dala šanci...Ale ano. Vím. Za všechno můžu já. Choval jsem se jak kretén a za to musím trpět. Ještě nikdy jsem nebyl na dně tak, jako teď. Ani když jsem tenkrát zmlátil Tinuse. Už jsem ti říkal, že jsem si už tehdy chtěl sáhnout na život. Ale neudělal jsem to. A jsem rád. Aspoň jsem tě tak mohl potkat a prožít s tebou ty dokonalé chvíle. Ale teď, když už u tebe nemám žádnou naději, nemá smysl dál žít. Ještě jednou ti za všechno děkuji. Miluji tě. A do poslední chvíle budu myslet jen na tebe. Sbohem moje princezno.
Mac

Nedokázala jsem popadnout dech. Z očí mi tekly vodopády slz. Udělal to kvůli mě. Kvůli mě skočil pod vlak. Bože. Jestli to nepřežije. Nikdy si to neodpustím.

~💙 Love pineapples 💙~
Tak tady máte ještě jednu kapitolku💕...další už dneska asi nebude...no, i když...😏
Jinak mocinky mocinečky moc děkuji za všechny úžasné komenty 💬 a hvězdičky ⭐
Jste doslova úžasní

💘Love you💘
P.S. kdo by jste se chtěli podívat na moji novou story, tady máte odkaz😜⤵

https://www.wattpad.com/405421572-we%27ll-meet-in-the-sky-marcus-martinus-cz-%E2%9C%9D1%E2%9C%9D