Danger is more DANGEROUS | Vkook|

10.

Z pohledu Taehyung-a v 8 letech

Seděl jsem na židli. Naproti mě seděl starší muž v černém oblečení. Hleděl na mě a zpět do svého počítače. "Jméno?!" zavrčel nepříjemně.

"Kim Taehyung." řekl jsem

"Kolik ti je?!"

"8."

"Víš proč tu jsi?" nadzvedl obočí a ruce si zkřížil na hrudi. Pouze přikývl a podíval se na své ruce, které jsem měl připoutaný pouty a položený na stole. "A řekneš mi to?" Opět jsem přikývl a zhluboka jsem se nadechl.

"Za vraždu." vydechl jsem a sklopil jsem hlavu. Nechtěl jsem se o tom bavit. Nechtěl jsem říct důvod.

"Koho jsi zabil?" hleděl do svého počítače.

Neodpověděl jsem. Mlčel jsem. "Taehyung-u. Moje prací je abych ti tyto otázky pokládal a tvojí je aby jsi odpovídal. Popravdě." svůj pohled přesměroval na mě a já protočil očima.

"Víte koho, tak proč se ptáte." pokroutil jsem hlavu.

"Na to, že ti je osm se tak nechováš. Jsi první dítě, který je obviněné z vraždy již v osmi letech." pokroutil hlavou. "Tak co se stalo?"

"Strčil jsem do něho." 

"Ten muž byl třikrát větší než, ty. Nemohl jsi ho shodit." zamračil se na mě.

"Byl v pokoji s maminkou. Hrozně brečela, a křičela. Na stole byla zbraň, ubližoval jí. Pokaždé večer brečela u mé postele a modlila se k bohu aby mě ochraňoval. Pak jsem já zachránil jí." 

"Střelil jsi ho?"

Přikývl jsem. "Maminka se ani nepohnula, když jsem otevřel dveře, ani hlásku neřekla. Je v pořádku, můžu jít za ní?" Muž v černém se na mě podíval a smutně se pousmál. 

"Teď půjdeš na vyšetření. Jestli nejsi zraněný. Ano?" kývl hlavou a já přikývl.

***

Z pohledu Jungkook-a přítomnost

Seděl jsem na posteli a sledoval celé dění v televizi. Slzy mi stékaly po tvářích. To nemůže být pravda! Nemohl ho zabít! Nemohl! Prostě ne! Pomocí ovládače jsem televizi vypnul. Dlaní jsem setřel slzy. Z nočního stolku jsem vytáhl balíček s trávou a vyšel ven na balkon.

"To nemůže být pravda." Vydechl jsem, když jsem následně vdechl a vydechl hustý kouř.

"Zase hulíš?"

"Jo." Vydechl jsem a podíval se na Namjoon-a, který vešel dovnitř. "Jsem v pohodě." Přerušil jsem ho dřív než dostal možnost položit tu kreténskou otázku. Jenže pravda je opak. Nejsem v pohodě. Jak se to mohlo stát.

"Koukám-" otočil se a podíval se dovnitř pokoje a opět se otočil na mě "těch kazet je nějak hodně ne?"

"15 - 20." protočil jsem očima. Jestli je na nich celý jeho život a jestli tohle byl začátek nechci vidět konec. Popravdě, kdo to kurva mohl vědět! Tedy, kluci o tom asi věděli, ale že to tajil mě? 

"Nad čím přemýšlíš?" 

"Nad ničím." usmál jsem se a podíval se na druhou stranu než seděl Namjoon. 

Stále jsem měl v mysli toho malého klučíka, který seděl na židli se spoutanými ruky. Vypadal tak nevině kurva. Tak, že by to nebyl ani Taehyung. Po chvíli jsem se postavil a došel k Namjoon-ovy, chytl jsem ho za ruce a pomohl mu vstát. "Nedělej to." vydechl a přivřel oči. 

"Prosím." vydechl jsem a ruku dal za jeho krk a přilepil své čelo na to jeho. Cítil jsem jeho dech, zhluboka se nadechoval a vydechoval. Neváhal jsem a políbil jsem ho. Jeho ruce se okamžitě objevili na mém pase, a zlehka mě od sebe odtáhl. Otevřel jsem oči a hleděl na něho. 

Oblízl si rty a vydechl. "Udobřil jsem se Seokem. Nechci to pokazit." pokroutil hlavou. 

"Oh, -" usmál jsem se a odstoupil o dva kroky. "Přeji vám to." 

"Děkujeme." usmál se a já začal hlasitě smát. "Něco k smíchu?"

"Jo, ty! Ty to nechápeš? Odjedou. Tebe i mě tu nechají. Vysrali se na nás. Prý rodina. Kamarádi. Co z toho máme, když k nim už nepatříme! Jsme na druhém místě, tak už to je!" vyhrkl jsem. Namjoon mlčel, a sklopil hlavu. Tohle není dobré. Něco mi tají. "Namjoon-e?!" 

"Jungkook-o nevěděl jsem, že -"

"Jedeš s nimi?!" řekl jsem nevěřícně a on přikývl. Začal jsem nekontrolovatelně brečet, začal jsem mlátit do jeho hrudi a nadávat mu všelijakými slovy, které jsem měl zrovna na jazyku. "Proč prostě nemůžu být jednou šťastný, ať už s přítelem či s kamarádem! Proč? Co jsem udělal!"

"Brzy se to dozvíš, Jungkook-u." vydechl bolestivě a chytl mě za zápěstí. Tím mi znepřístupnil možnost, ho znova udeřit. 

"Jak? Tím, že tu zůstanu sám! Navždy!" podíval jsem se na něho. Jeho pohled byl plný bolesti a pochopení na danou situaci.  "Myslel jsem, že jsme vždy říkaly, že se rodina neopustí. Čekal jsem na Taehyunga 7 let! Sedm let jsem čekal na to až se jeho prdel dostane z vězení a co mi to přineslo! Nic! Podívej se na mě! Jsem nula!"

"Ticho!" vyhrkl a trošku mě od sebe odstrčil. "Přestaň tohle říkat! Nic nevíš, nevíš co se děje tak se jenom posaď na prdel, zapni tu zkurvenou televizi a sleduj ty zasraný kazety!" 

"Cože?" nechápavě jsem na něho hleděl. 

"Kurva!" vyhrkl a otočil se zády ke mě. "Prostě je sleduj, jednu po druhé, pečlivě. Snad to zjistíš. Bez toho aby sis musel pustit tu poslední." vydechl, sklopil hlavu a odešel z mého pokoje. 

"Kdo je BK!" vyběhl jsem za ním na chodbu. Ty iniciály jsem už někde viděl, ale nevím kde. 

"Vše je na kazetách Jungkook-u." pousmál se na mě a já přikývl. "Jedu dneska ke klukům. Jsem si jist, že tu budeš chtít být sám až se to dozvíš." mrkl na mě a odešel. 

-----

Můj program na 14 dní je takovýto. 

Celý den až do 18:00 se válím v papírech, učebnicích a sešitech. 

Od 19:00 pracuji na něčem novém, více propracovanějším než je Danger s více lepším příběhem + pracuji na nových kapitolách Dangera abych je alespoň občas vydala.
Doufám, že se mnou zůstanete i u dalších příběhů a budete se mnou až do mého konce :D