The Miraculous Selection

4

,,Vstávej, beruško!"strhla ze mě mamka přikrývku. Zamumlala jsem cosi, a přikrývku si zase přitáhla. Moje peřina!

,,Dneska jedeš do paláce."po této větě polkla. Poslední dobou se mnou moc rodiče nemluvili. Nemohli se s mou novou kastou smířit a nejspíš to brali jako zradu rodiny. Já ale o žádném postupu do nového společenského postavení původně nevěděla. A ze Selekce se odhlašovat nebudu. Rodiče si neuvědomují, jaké mám štěstí!

Tahle připomínka mě probudila. Okamžitě jsem vyskočila z postele a běžela na snídani. Táta už dávno pracoval a mamka mu šla pomoc. To, že mě nijak nepodporovali mě netrápilo. Nepotřebuju jejich podporu. Snídani jsem do sebe naházela a naivně doufala, že tak přiblížím čas odjezdu. Naivka, Mari, jsi naivka.

Nasoukala jsem se do stejnokroje soutěžících a to do černých kalhot a bílé košile. Před odjezdem na náměstí, kde jsem se měla rozloučit s provincií, mi mamka se slzami dala do vlasů sponku s květinou, kterou často nosila na slavností události. Odteď byla kouskem mého domova. Neuvědomovala jsem si, jak mi tohle místo bude chybět. Ujistila jsem se, že květina drží a vydala se s těžkým kufrem k drahému autu.  Cesta k němu byla plná lidí. Mých fanoušků!

Nečekala jsem to. Sice si k nám už hodně lidí přišlo koupit pečivo, aby jim ho prodala možná budoucí královna (úplně vidím, jak by se tím v budoucnu vytahovali;,,Ha, naše královna mi prodala chleba!", ale to se nestane). Na velkém  náměstí na mě čekal mnohem, ale mnohem větší dav. T-to se sešla celá provincie? Co blbnete, lidi?

Když jsem vyšla na poměrně malé pódium, dolehlo ke mně jak hlasité jásání a povzbuzování, tak i nesouhlasné bručení a salva nadávek. Bylo jasné, co je od koho. Holt vyšší kasty mě nemají rády. Ono nikdy neměly, vždyť jsem Čtvrtá, obyčejná pekařka! Vzpomněla jsem se na celebrity postávající ve frontě na focení. Ty ale musej být naštvaný.

Starosta mě uvedl jako dceru Sabiny a Toma Dupain-Chengových. Rodiče se snažili na kraji pódia usmívat a mávat známým, ale pozornost davu jim nedělala stejně dobře, jako mě. Chtěla jsem pryč. Chtěla jsem už nasednout do letadla a letět vstříc dobrodružství! Starostův proslov jsem přeslechla stejně jako většinu důležitých věcích o Selekci. Jen jsem tam s úsměvem stála a mávala na hlučný dav. Květiny i plyšáci lítali vzduchem a přistávaly mi u nohou.

Sem tam jsem jich pár posbírala, abych lidi neurazila, ale slíbila jsem si, že je hned při první příležitosti vyhodím. Nechtěla jsem, aby jásali, nechci aby mi fandili. Nechci je zklamat! Jakožto tvář naší provincie je jasné, že mi budou fandit. A já nechtěla po návratu domů slýchat povzdechy typu:,,Ty jsi ta ze Selekce? Škoda, žes vypadla mezi prvníma."Budu to poslouchat až do konce života? I po smrti v nebi!? Teda... Pekle?!

,,...Tak tedy popřejme Dceři Illey, Marinette Dupain-Chengové, hodně štěstí!"zakončil starosta proslov a kapela za mými zády spustila státní hymnu. Starosta se ke mně nahnul a přikryl rukou mikrofon.

,,Chtěla byste něco říct, slečno?"ne děkuji, ztrapnit se nechci. Jen jsem zavrtěla hlavou. Nadešel čas rozloučení. Úplného rozloučení. Jak jsem tam tak scházela z pódia a vyhýbala se květinám pohozených na schodech (ty, co jsem před tím posbírala jsem už dávno šoupla jednomu muži z paláce do rukou a naznačila, ať je vyhodí), všimla jsem si, že mamka se stihla naplno rozplakat. Teprve teď mi to opravdu začalo drásat srdce. Vědomí, že tu nechám rodiče v tomhle stavu. Skočila jsem jim kolem krku.

,,Brzo se vrátím, slibuju!"oba mě pevně stiskli. Objímat je bylo vzhledem k výškovému rozdílu fakt těžké.

,,Ať už se vrátíš zpátky k nám, nebo tam zůstaneš, my tě budeme mít rádi."špitl skoro neslyšně taťka a víc si mě k sobě přivinul. Tady vytryskly slzy i mně. Mamka tátova slova potvrdila silnějším stiskem a taky zamumlala něco, co mě mělo podpořit, ale já tomu nerozuměla. Průvodkyně, která měla za úkol mě dostat na letiště, roztrhla náš uzel. Doslova mě od nich odtrhla. A to dost surově.

,,Je čas jít, lady Marinette."řekla netrpělivě a podívala se na drahé hodinky. Z jaké mohla být kasty? Taky mě nesnášela? Očividně jo. Já si rychle otřela slzy a nastoupila do černého vozidla. Motor zařval a dřív než jsem stihla stáhnout okénko, abych rodičům naposledy zamávala,

Vyjeli jsme na rušnou silnici.