The Miraculous Selection

15

Tak a teď jsem byla opravdu naštvaná! Nejdřív se mi směje, pak mě seřve a nakonec si jde bez dovolení do mého pokoje! (Okey, sice mu tady všechno patří... Ale to mu nedává právo tam jen tak jít!) Kdo ho tam pustil? Koho mám zabít?

,,A pryč!"otevřela jsem prudce dveře. Stál tam. Tak jak jsem očekávala; stál uprostřed místnosti a bavil se s mýma komornýma, co se krčily u toaletního stolku. Byl to respekt z prince? Nebo ze mě a mého vpádu na scénu?

,,Lady Marinette, prosím, počkejte!"snažila se mě Trixx zastavit. Já ale i tak šla rozhodně k princi. Jenže co jsem měla udělat? Poškrábat ho? Vrazit mu jednu? Nebo dobře mířeným kopancem zajistit zánik rodu Agrestů? Poslední možnost nezní špatně, ale potopila bych tím celou monarchii... Když to tak vemu... Kvůli čemu jsem naštvaná? Nejsou posměch a obyčejné "Nechte to být" trochu dětinské důvody k rozčilení? Nebo mě osobnost prince zklamala?

Vždyťs věděla, že je to debil. A stejně jsi mu dala šanci tě rozhodit. Vážně jsem... Vážně jsem o něm přestala na chvíli uvažovat jako o malém rozmazleném spratkovi? Hloupá Mari hloupá je! Jak se ale teď zachovat? V situaci, kdy jsem připravená ho vykastrovat... Nádech výdech, Mari.

,,Pošlete mě, prosím, domů."slovíčko 'prosím' jsem zdůraznila. Všichni naráz překvapením zamrkali.

,,Ne."navrtěl po chvilce princ hlavou.

,,Proč ne?" povzdychl si a přešel ke mně. Dech se mi zatajil, byl zas moc blízko. Ne Mari! Po druhý se nespálíš!

,,Víte co? Zapomeňme na to co se teď v zahradě stalo a začněme znova od momentu, kdy jsem se s váma chtěl na něčem dohodnout, ano?"v jeho mluvě nebylo nikdy žádné 'souhlasíte?' 'nevadí vám to?' nebo 'pokud byste chtěla?'. I když to podal formou otázky, neptal se na názor, byl to rozkaz. To je to, co mi na něm po celou dobu tak vadilo. Neznal odpor lidí z nižších kast.

,,Dobře..."přikývla jsem váhavě.,,Ale jestli to skončí zase slovy 'Nechte to být'... Jsem připravena udělat z vaší budoucí manželky pannu."odfkla jsem si ještě. Komorné, které jsem přes jeho rameno (ne)viděla si vyměnily napůl zděšené, napůl pobavené pohledy. Sám princ se odtáhl, zároveň se však bránil smíchu.

Přišlo mi, že ví všichni v této místnosti něco, co já ne.