I'm pregnant... PROBLEM!! (Harry Styles / 1D) 1/3

40) Držíme za jeden provaz

Do školy přijdu na minutu přesně. Když, překročím práh školy, zvoní na hodinu. No tak nic. Vezmu si věci a jdu do třídy.

Zaklepu a na vyzvání nečekám.

Všechny zraky lidí ve třídě se upřou na mě. Ten učitele mě, ale vadí nejvíc. No tak jsem přišla pozdě to je toho.

„Ááá slečno Evans. Vidíte kolik je hodin?" poklepe si na ruku.

„Pár minut po 8?" odpovím a čekám, co se bude dít dál.

Učitel mě pošle mávnutím ruky sednout. Zapluji do lavice k Alice. Potichu ji pozdravím, aby to ale neslyšel a už se radši soustředím na jeho výklad.

„Do příští hodiny máte za úkol vypracovat práci na téma „Co všechno jste schopni udělat pro druhé". Můžete si to vybrat jak z hlediska kamarádství tak i lásky."

Zaskočí mi voda, které se napiji (to je dneska už podruhé, skvělý). Vzpomněla jsem si na Harryho. Musím zakašlat, abych dostala pryč přebytečnou vodu. Alice mě začne s obrovským výbuchem smíchu bouchat do zad. Jsem celá rudá!

„Cooper a Evans? Zase vy? Holky, holky." zakroutí hlavou a po té se otočí k tabuli.

S Alice se na sebe usmějeme. Úsměv se nám, ale vzápětí vytratí z tváří. Učitel má zlomyslný výraz a kouká zase na nás. To nebude nic dobrého.

„Mám takový špatný pocit, Emily." šťouchne do mě Alice.

„Cooper váš pocit je oprávněný. Půjdete o obědové přestávce za učitelkou Stewart obě." zase se zlomyslně usměje.

To ne!!! Já k nejšílenější učitelce na škole nejdu! Stačilo to už jednou.

Náhodou jsme s Alice byli přistiženi za školou. Bylo to vážně náhodou. Mysleli jsme si, že nám odpadla hodina a my si ještě v klidu seděli na školním dvoře. Stewartka nás tam našla a museli jsme s ní. Kdepak, že by nás odvedla na hodinu (z které už nic moc nezbývalo). Odvedla nás do nejzapadlejší místnosti na škole. Byla plná starých hudebních nástrojů. To by se ještě přežít dalo, ale že byla plná prachu to už bylo horší. Každá jsme vyfasovali hadr a kýbl a celé dvě hodiny jsme museli uklízet. Nástroje, které už byli mimo provoz jsme museli odnést do popelnic. Nebylo to vůbec lehké. Jen, když si na to vzpomenu bolí mě ruce.

„Já už nic uklízet nebudu!" ozvu se.

„Proč si myslíte, slečno, že paní učitelka chce zase něco uklízet?" podiví se učitel.

„No víte, z minula bych se vůbec nedivila." podotknu.

Učitel pokrčí obočí.

„Paní učitelka se tentokrát zmiňovala o roztřídění květin do herbářů. To nebude zase tak těžké na vaše ruce ne?"

Dělá si srandu? Aspoň, že to nejsou těžké věci.

„No to mě po..." ozve se přehnaně Alice.

„Ale no tak. Nevhodná slova Cooper. Úplně vidím ty vaše natěšené výrazy." usměje se a šoupne si své brýle na kořen nosu.

„Těším se jako dítě na Vánoční stromeček." podotknu jedovatě a zalezu co nejvíce pod stůl.

Protočím oči. To bude krásně strávený čas oběda jen co je pravda!!